Útočit či neútočit, to je, oč tu běží

Izraelský premiér Netanjahu nedávno v OSN za pomoci jednoduchého nákresu ukázal hranici, kam až je Izrael ochoten nechat íránský jaderný program zajít: jedná se o fázi, kdy může k výrobě skutečné atomové bomby dojít v řádech týdnů. Většina expertů z toho usoudila, že izraelský útok se odkládá – zatím. Netanjahu dal ale jasně najevo, že další pokrok při naplňování jaderných ambicí Teheránu bude znamenat takřka automaticky izraelský útok.

Obavy Izraelců jsou pochopitelné: íránský režim se verbálně vyžívá ve scénářích, v nichž jsou „sionisté zahnáni do moře“, a zbraně hromadného ničení v jeho držení by zásadně změnily poměr sil. Označení současné situace za nejvážnější hrozbu pro židovský stát od jomkipurské války v roce 1973, kdy byl Izrael napaden egyptskými a syrskými vojsky a několik dní lavíroval na hraně porážky, není paranoidním výmyslem izraelských jestřábů.

Bez ohledu na vážnost hrozby ale existuje řada důvodů, proč útok na Írán není dobrým řešením. Jaderná zařízení jsou rozptýlena po celé zemi a jejich zničení jedinou vlnou útoku je proto vyloučeno. Řada z nich je navíc umístěna hluboko pod zemí. Vojenská akce by tak měla jen částečný dopad a jaderný program by byl pravděpodobně velmi rychle obnoven. Útok by také dodal Teheránu výrazný propagandistický arzenál a mohl by zvýšit podporu režimu ze strany obyvatelstva. Suma sumarum, vyčkávání a vyhodnocování vlivu tvrdých mezinárodních sankcí, které byly na íránský režim uvaleny, se momentálně jeví jako rozumnější varianta.


Nás se to netýká? 

Ale ano. Podpora židovského státu je jedním z imperativů české zahraniční politiky. Izraelští diplomaté se mohou takřka bezvýhradně spolehnout na podporu svých českých protějšků na mezinárodních fórech, včetně toho, že se ČR odmítá přidat k prohlášením EU odsuzujícím izraelské akce. Česká strana je proto v dobré pozici, kdy její doporučení mohou být izraelskými špičkami brány jako rada dobrého přítele, a mohla by se snažit se Izrael od útoku na Írán odradit.

Proč? Protože útok na Írán by s takřka absolutní jistotou vyvolal masivní vlnu protiizraelských nálad v arabském světě (který jinak své perské soukmenovce nemá nijak v oblibě). To by se přímo dotklo dalšího důležitého zájmu ČR v regionu, jímž je podpora transformačních procesů, souhrnně označovaných jako arabské jaro. Nové vládní garnitury v arabských zemích už tak zhusta zaujímají linii, která je k Izraeli otevřeně kritická. Zatím napjaté vztahy by se v případě izraelského útoku pravděpodobně změnily na otevřeně nepřátelské. Tím by Česká republika ztratila možnost držet pozici, která je současně blízká Izraeli i relativně vstřícná k arabským revolucím. 

Není samozřejmě v silách české diplomacie případnému konfliktu zabránit. Zodpovědnost za další vývoj drží v rukou Izrael, Írán a samozřejmě Spojené státy jako klíčový vnější aktér. Česko by ale mělo zaujmout čitelné stanovisko. Pokud totiž k vojenskému úderu dojde, bude to znamenat zásadní komplikaci pro české zájmy na Blízkém východě, nemluvě o tom, že od nás budou očekávat jasný postoj naši partneři v EU a NATO a koneckonců i Izrael samotný. Bylo by hloupé být zaskočen situací, o níž všichni ostatní intenzivně debatují.  

 

Jakub Záhora

Autor je juniorním analytikem AMO

Související