Autor Auditu se ještě nestihl vyjádřit k Nobelově ceně za mír pro Evropskou unii. Co tak dodat ke všemu, co už bylo řečeno? Samozřejmě si myslím, že to je dobře, a to proto, že to prostě vyvolá diskusi a taková diskuse je prostě dobrá sama o sobě, je zkrátka sama o sobě cílem.

Diskuse o tom, proč Unie vznikla, jak se vyvíjela, kam směřuje, jaké má perspektivy, jestli ji někdo vede, či o tom, proč se projekt EU vzdaluje občanům, či o tom, jestli se jim vzdaluje právě proto, že je nikdo nikam nevede a nevysvětluje, kam dál směřovat.

Právě proto, že vývoj krize eurozóny někdy připomíná technickou debatu na úrovni účetnictví (sazby, úvěry, dluhy, nástroje centrální banky), je občas vhodná diskuse o kořenech, hodnotách, ideálech, původních cílech a směřování. Debata o tom, jestli EU pomohla míru, nebo z něj pouze profitovala, je prostě sama o sobě potřebná a užitečná.

Mimochodem – jak tak letmo sleduji evropský tisk, zdá se mi, že tak vášnivé odezvy v médiích a politice nevyvolalo udělení této ceny v žádné jiné evropské zemi. Ale i to je snad něčeho příznakem a asi je důležité si všimnout, že zrovna Češi si potřebují leccos ujasnit.

Líbí se mi v této souvislosti komentář Johna Lloyda pro Reuters. Ten dělí svou reakci (já se ztotožňuji – pozn. aut.) na zprávu o udělení ceny na tři stadia. 1. To je snad nějaká blbost, ne? 2. Něco na tom vlastně je. 3. Ale co přesně na tom vlastně je?

První fáze je jasná: stačí se podívat na policejní manévry v Řecku či Španělsku. To je mír? Druhá fáze vede k úvahám na téma, jak a proč jsme si zvykli brát mír v Evropě jako jakousi samozřejmost. Přemýšlení o třetí fázi vede Lloyda k názoru, že cena přišla pozdě, lze ji snad chápat jako povzbuzení, ale problémy Evropy jsou teď příliš reálné a široké. Krize žádá více integrace, ale lidé ji nechtějí. Evropskou unii čekají dalekosáhlé změny, ale cenu si zaslouží teprve poté, co tyto změny mírumilovně a doopravdy prosadí. Takhle je to jako udělení ceny Obamovi na začátku prezidentské kariéry.

Kolega Jiří Pehe kritizuje apokalyptické lamentování a paniku, která doprovází úspěch KSČM.

Mně zase to lamentování a panika nepřijde tak na škodu, alespoň teď přijde příště k volbám více lidí. Pokud tedy ti, kteří „lamentují“ a „panikaří“, příště přijdou k volbám.

Nejsem si jist, jestli vedení dvou krajů ušpiní komunisty od moci. Pokud by policie měla zatknout nebo vyšetřovat nějaké zkorumpované komunisty na kraji, budou to tito vysvětlovat jako konspiraci státní moci a dost lidí jim to bude věřit.

I ona panika vlastně vyvolá užitečnou debatu. Co je komunismus bez Sovětského svazu? Jaký je rozdíl mezi komunistou-ideologem, komunistou-kariéristou, komunistou-fízlem a komunistou-obchodníkem? Co je to komunistická mentalita a nesouvisí také s naším nedozrálým přístupem k debatě (zničit nepřítele)?

Kolega Jindřich Šídlo to říká natvrdo a leckdo mu za to určitě vynadá. Pomůže jen ušpinění komunistů ministerskými křesly (raději ne vnitro, spravedlnost, armádu a zahraničí – pozn. autora). Jenže já bych se vsadil, že to ČSSD neudělá a bude zatím sázet na vládnutí s podporou KSČM.

Související