Carmen M. Reinhartová a Ken Rogoff, autoři skvělé knihy Tentokrát je to jinak z roku 2009 o amerických recesích a finančních krizích, se v textu pro Bloomberg vyjadřují ke stavu americké ekonomiky.

Pět let po roce 2007, tedy po počátku americké hypoteční krize, americká ekonomika ještě nedosáhla své původní úrovně. Nezaměstnanost snad již dosáhla vrcholu, stále je však blízko osmi procentům. Spíše než oživení typu písmeno V, které je typické po všech recesích po druhé světové válce, se toto oživení projevuje pomalým či skoro zastaveným růstem.

Nemělo by to překvapovat, protože všechny recese v historii, které byly spojeny se systémovou bankovní krizí, byly hlubší a delší než recese běžně spojované s pouhým cyklickým výkyvem. Tento vzorec je evidentní z pohledu historie a je podobný i pro různé země.

Po roce 1929 trvalo téměř deset let, než se americké HDP vrátilo na předkrizovou úroveň.

Poslední americká krize byla nepochybně krize systémová, ve skutečnosti první systémová krize po Velké depresi. Předtím se v USA odehrály systémové finanční krize v letech 1873, 1893 a 1907.

Willem Buiter píše ve Financial Times, že krize se zhoršila, protože Německo odmítá bankovní unii, protože OMT (slíbené nákupy dluhopisů ze strany Evropské centrální banky) zůstávají pouze na papíře (unproven), protože Španělsko ještě nepožádalo o pomoc. EU prý potřebuje plnohodnotnou bankovní unii a řízený bankrot některých zemí. Bude-li ECB odsunuta do role Santy Clause, povede to k odchodu silnějších zemí.

Velice zajímavý text od Huga Dixona na Reuters. Autor zavítal do Španělska a před cestou se domníval, že hlavním důvodem, proč Španělsko nepožádalo o pomoc ze záchranných valů (podmínka vstupu ECB do hry), je jakási španělská hrdost či obava před potupou a s tím související blížící se termín komunálních voleb. Na místě však pochopil, že důležité jsou jiné důvody. Španělé se bojí nejasností ze strany ECB. Jaké budou technické detaily intervencí na trhu s dluhopisy? Bude ECB mířit na nějakou rizikovou prémii (spread apod.)? A pak je tu obava z reakce Německa. Španělé se obávají, že Němci nakonec intervence ECB neumožní.

Wolfgang Münchau se v FT vrací k závěrům Mezinárodního měnového fondu o tom, že negativní dopad škrtů je mnohem horší, než se předpokládalo. O tomto tématu je i debata ekonomů na iHNed.cz.

Münchau si myslí, že škrty už nemají pouze negativní dopad na růst, ale ani se jim už nedaří snižovat dluhové břemeno: dokonce ho zhoršují. Ze šetření a škrtů má EU rovnou přejít ke stimulaci růstu. Maastrichtské limity schodků mají být opuštěny.

Otázka pro příští diskusi s ekonomy na iHNed.cz vychází z mého pátečního Auditu a týká se finanční ústavy. Mají se politici takto limitovat a dát najevo, že jsou vlastně neschopní? A nenasvědčuje náhodou špatná celoevropská zkušenost s politikou škrtů (dluhy se jen zhoršují), že kazajky v podobě limitů by měly být volnější, tedy alespoň než krize pomine?