Faust Armstrong

Jeho sláva a z ní vyplývající příjmy v cyklistice braly dech víc než stoupání na Mont Ventoux, které není na programu každého Závodu kolem Francie, ale je-li, jde o jedinou existující kombinaci nanebevzetí a sestupu do pekla. Přežil rakovinu, vrátil se do profisportu, vyhrál sedmkrát po sobě nejtěžší závod na světě, Tour, a založil nadaci proti rakovině. Stal se nadějí, hrdinou těch, kteří se snaží proměnit svůj onko-ortel v zápas, stejně jako vzorem všech dětí, jež kdy sedly na kolo a chtěly se stát závodníky.

Jméno Lance Armstronga z Dallasu se však zaslouženě stane zkratkou pro podvádění a doping. Stále má zastánce, mnoho zastánců. Idoly umírají pomalu a žádný nezemře docela. I kolega Petr Honzejk na těchto stránkách vyzval k nekopání do Lance.

Drama postupného odkrývání aféry trvalo několik let, v poslední fázi několik měsíců. Na světle jsou nezvratná fakta, že Armstrong požíval zakázané látky a lhal. Lže dodnes. Honzejkův protest a v jistém smyslu apologetika spočívá v jeho spekulaci, že za dob dominance pošťáka ve žlutém dresu brali doping všichni, čili Lance je stále stejně obdivuhodný. Dalším Honzejkovým argumentem je, chápu-li jej správně, že Lance byl obětován kvůli penězům, aby Mezinárodní cyklistický svaz (UCI) a sponzoři mohli vydávat svůj sport za čistý. Pokusím se nastínit, proč si myslím, že se Honzejk mýlí.

Armstrong začal brát zakázané látky v devadesátých letech ještě předtím, než onemocněl rakovinou a bral jich celou řadu včetně kortizonu a dalších steroidů. Klíčovým pro úspěch v dlouhých etapových závodech se však stal hormon s názvem erythropoietin (EPO) stimulující tzv. erythropoiesis, čili proces tvorby červených krvinek.

Podle odhadů expertů se výkonnostní rozdíl mezi cyklistou požívajícím EPO a těmi čistými, jimž se v pelotonu říká paniagua (ze španělštiny pan y agua, čili chléb a voda, ergo cyklista bez chemie v těle; stojí za poznámku, že literární kreativitu by cyklistům mohl závidět kdejaký pologramotný fotbalista, neb EPO dali jméno Edgar podle básníka Edgara Allana Poea), pohybuje mezi pěti a patnácti procenty; na vrcholové úrovni patrně někde kolem pěti. To je ve sportu, kde rozhodují maličká procenta, a spíš ještě jejich zlomky, radikální rozdíl. A podívá-li se člověk na některé Armstrongovy kousky v alpských či pyrenejských etapách, na jeho sedící postavu roztáčející těžký převod, svištící kolem soupeřů do kopce jak na mopedu, leccos mu dojde.

Podle Armstrongových kolegů, kteří brali zakázané látky a přiznali se, platí dvě věci:

1)      Bez krevního dopingu (buď Edgara, nebo krevních transfúzí během závodů) se koncem devadesátých let a po značnou část minulého desetiletí nedalo vyhrávat, protože závodník jedoucí paniagua nemohl v dlouhých horských etapách stačit těm dopujícím. Jeho tělo se prostě nestačilo stejně dokonale a rychle regenerovat. 

2)      Není pravda, že doping brali všichni. Dokazují to jak svědectví závodníků, tak některé nezávislé studie, podle nichž byla dopujících v pelotonu dokonce menšina.

I kdyby však v pelotonu byl jen jeden čistý, byl by doping ostatních vůči němu popřením smyslu sportovního soupeření. A nejen to.  

Připusťme teoreticky hypotézu, že brali všichni. I v takovém případě by o férovosti podmínek nemohla být řeč.

Protože je doping zakázaný, čili utajovaný, nebylo by možné vědět, kdo bral co a kolik. Rovnou startovní čáru pro všechny by nebylo možné zaručit, vždy by někteří nastupovali s hendikepem. Je totiž rozdíl, vezmete-li tisíc, či dva tisíce jednotek EPO a v jakých časových intervalech. Je rozdíl, máte-li za Tour dvě, nebo tři krevní transfúze, máte-li hematokrit 40, 50, nebo 60. A vtom to je. Doping berete, abyste měli nezaslouženou výhodu oproti konkurenci. Tuto nezaslouženou výhodu se pak ve druhé fázi snažíte oproti stejně vychytralé konkurenci maximalizovat.

Armstrong spolupracoval se špičkovými šarlatány z řad lékařů a jeho kolegové věděli (a soupeři tušili), že je v metodách moderního dopingu vždy o krok před ostatními. Jeho bývalý souputník Tyler Hamilton, autor skvělé knihy The Secret Race, vzpomíná, jak za pelotonem Tour jezdil Armstrongův zahradník na motorce (přezdívaný Motoman) se zásobou Edgara. US Postal Team se mu pak kolektivně revanšoval dárkem, zlatými rolexkami. Jiný ročník zase tým prošel transfúzí přímo v dějišti závodu, v uzamčeném týmovém autobusu. Zkuste si to představit: vyčerpaní závodníci ležící na podlaze s jehlami v žilách… To byl vzhledem k agresivní francouzské policii hazard, na který jeho účastníci jistě nikdy nezapomenou.

Hamilton, sám přiznaný a omlouvající se dopér, píše také, jak před jedním etapovým závodem odletěl ke svému doktorovi do Madridu na transfúzi. Pak měl nějakou tu minutu zůstat v klidu, ale protože spěchal na letadlo, vyřítil se na bulvár rušného města se zavazadlem v ruce. Než stačil zastavit taxík, sklouzl mu zrak na pravou paži - přes košili mu po ní crčela krev, kapala na rozpálený chodník a Hamiltonovi došlo, že kdyby ho poznal novinář či policista, mohla jeho kariéra v ten moment skončit.  

Bylo lehké dopovat, protože v té době na EPO neexistoval opravdu účinný test. Závodníci si jen museli dávat pozor na velikost dávek a načasování. Pokud neudělali chybu, žádný test je tehdy nemohl odhalit (dnes je na krevní doping test k dispozici). Armstrong se hájil a hájí tím, že nikdy neměl pozitivní výsledek, což je ve světle faktů tvrzení bezcenné a navíc nepravdivé. V roce 2001 v Závodě kolem Švýcarska šel jeho test na EPO přes limit (čili zřejmě udělal chybu v dávkování). Cyklistický svaz však ve spolupráci s Armstrongem a jeho týmem celou věc ututlal. Lancova nadace se pak odvděčila sponzorským darem na účet svazu, jak píše Hamilton a uvádějí další, nezávislé zdroje, například americká televize CBS. Na jazyk se dere slovo korupce.

Mezinárodní cyklistický svaz opravdu k dopingu přistupoval – a možná ještě přistupuje – asi tak jako katolická církev ke znásilňování dětí kněžími: nejde o integritu, nejde o spravedlnost, ale o public relations. Nebýt důsledného vyšetřování amerických prokurátorů (ve hře jsou peníze daňových poplatníků prostřednictvím americké pošty) a Antidopingové asociace Spojených států, Armstrong by byl ještě dnes držitelem sedmi titulů z Tour, mohl nadále úspěšně pokračovat ve svých lžích a nepřišel by o sponzory, kteří ho teď opouštějí.

Zaslouží si Armstrong náš obdiv? V jistém smyslu ano. Překonal rakovinu a mnohým stejně postiženým v nouzi pomohl a pomáhá. Je velmi talentovaným cyklistou, jenž tvrdě pracoval a dotáhl to daleko. Problém s dopingem je však právě v tom, že nikdy nebudeme vědět, jak dobrý cyklista opravdu byl. Nepřímý důkaz o jeho průměrných výsledcích z devadesátých let, dřív, než začal dopovat, hovoří o tom, že zdaleka ne tak skvělým paniagua. Nezaslouží si tedy pověst legendy, vítěze, protože prostě nevíme, jestli by vyhrál paniagua, případně kolikrát.

Hamilton, Floyd Landis, George Hincapie, Frankie Andreu a další hovoří o obrovském tlaku brát, protože v konkurenci ostatních bez Edgara a transfúzí prostě nešlo vyhrát. Oni podlehli. Zároveň se obdivně zmiňují o těch, kteří několik let jezdili čistí a raději obětovali slávu a peníze, než aby si zadali s ďáblem.

A zde se dostáváme k jádru celé kauzy. Protože Armstrongův příběh je vskutku faustovský. Talentovaný, ctižádostivý muž bez skrupulí, muž, který konal dobro i zlo. Na jedné straně cynický egoista a manipulátor, který nesnese kritiku, neumí prohrávat, který píše do ústředí cyklistické unie práskačský dopis na Hamiltona, protože se nedokáže vyrovnat s tím, že ho bývalý kamarád porazil (podle svědectví Hamiltona a Landise). Na straně druhé hrdina, který porazil rakovinu a pomáhá v tomtéž dalším.

Ve sportu se podvádělo od nepaměti a bude se jistě podvádět nadále. Máme se s tím smířit? Snahu sponzorů udržet čistý sport, který svými penězi umožňují (a také na něm vydělávají; nechápu, proč by právě tohle mělo být špatné, jak naznačuje Honzejk), však považuji za hodnou ocenění a nevidím za ní nic cynického, právě naopak.

Dlouhé etapové závody v cyklistice jsou pravděpodobně fyzicky nejnáročnějším sportem. Tour je jako běžet dvacet maratónů za sebou, každý den jeden, tři týdny. Je to sport pro výjimečně talentované a odolné lidi. Velké bude vždy pokušení pomoci si zakázanými prostředky bez ohledu na to, co to udělá se zdravím, s pověstí sportu, etikou dětí, které závodníky sledují a obdivují; bez ohledu na to, odstartuji-li fakticky několik minut před svými čistými soupeři.

Poslední vývoj je nadějný. Svědčí o tom například pomalejší průměrná rychlost Tour. Před deseti lety se jezdilo rychleji, stejně jako se před pětadvaceti lety v komunismu házelo dál koulí a dosahovalo se fantastických rekordů v běhu na 800 metrů…

Boj s podváděním není marný. Sděluje nám cosi podstatného o nás – že jsme nerezignovali před vlastní slabostí a nedokonalostí. V tom je smutná kauza Lance Edward Gunderson alias Armstrong mimořádně poučným příběhem.