V pátek jsem zde již psal podrobně o podivných matematických postupech ministerstva vnitra při vyhodnocování celkové chybovosti souboru podpisu na základě dvou zkoumaných vzorků.

K tématu stojí za to vrátit se ještě jednou, protože v pátek večer se v Událostech komentářích k celé věci vyjádřil i ředitel sekce všeobecné správy JUDr. Václav Henych. Celý postup obhajoval z toho důvodu, že když, jak připustil, jsou třeba možné dva způsoby výkladu, potom ministerstvo vnitra vybralo jeden z nich jako odpovídající textu normy. A je-li spor, nic se neděje, rozhodne soud.

Čistě formalisticky nahlíženo jistě. Věcně vzato však ministerstvo vnitra pochybilo, a to hned ze dvou hledisek.

V prvé řadě nesouhlasím s tím, že zde byly dvě rovnocenné interpretace zákona. Jedna z nich totiž vede k absurdním závěrům. Nemá smysl se zde rozepisovat více, podrobnosti jsou v mém předchozím příspěvku, proto jeden příklad za všechny:

Řekněme, že kandidát by odevzdal petici s 60 000 podpisů. Řekněme, že v 1. i 2. kontrolním vzorku by byly všechny podpisy neplatné. Jaký je závěr? Podle výkladu ministerstva vnitra musí být vydáno rozhodnutí o odmítnutí zaregistrování kandidátní listiny, protože kandidát předložil -60 000 platných hlasů.

Absurdní? Ale jistě. Přitom v právu patří reductionis ad absurdum k jedné z často používaných metod. Spočívá v tom, že jestliže jeden z možných výkladů zákona vede ke zjevně nepřijatelným, absurdním závěrům, potom by byl nesprávný i v jiných případech a je třeba použít výklad jiný.

K absurdnímu výsledku bychom se dostali i v případě, že by v obou vzorcích byla neplatná třeba jen polovina podpisů. V takovém případě by totiž ministerstvo vnitra rozhodlo, že kandidát předložil nula platných podpisů.

Sice si neprávníci často libují, jak je právo jako celek absurdní, ale právo je či má být budováno na staré římské zásadě, že právo následuje skutečnost. Nikoliv naopak.

Proto ministerstvo vnitra pochybilo. Neboť zvolilo ten výklad, který popírá základní pravidla logiky.

Za druhé ministerstvo vnitra pochybilo také v tom, když uvádí, že se nic neděje, protože může rozhodnout soud a vše napravit. Jistě, to udělat může. Ovšem ministerstvo vnitra jako správní orgán má jako první dbát o ochranu práv. Nikoliv odkazovat na soud. (Nelíbí se ti, že kola podle našeho výkladu mají být hranatá? Můžeš se přeci soudit.) Takový postup jistě odpovídá formálnímu pojetí právního státu, ale je v hrubém rozporu se zásadami materiálního právního státu. Dokonce od něj může být jen krok k aroganci moci.

Vše je umocněno ještě jedním faktorem. Vina byla také ve výše uvedeném rozhovoru svalována na parlament, že přeci mohl vše schválit jinak. To je jistě pravda. Ale ne celá. Návrh zákona připravilo ministerstvo vnitra a v příslušném ustanovení nedošlo v parlamentu ke změně. Tedy ministerstvo vnitra v prvé řadě odpovídá za to, jakou předlohu připravilo a předalo vládě k předložení do parlamentu.

Celá situace je tedy o to horší, že to bylo ministerstvo vnitra kdo připravil nejasný zákon, ale nakonec, ač mělo možnost legitimním výkladem tento nedostatek napravit, tak udělalo opak.

Původně publikováno v Deníku Referendum

Související