Vyslovili tím emotivní soud, který lze chápat, ale se kterým lze nesouhlasit. Několik žen by omilostnilo alespoň matku. A o rodičích dětí, kterým není dopřáno veselé, hravé a “běžné” dětství, o těch chci psát. Potkal jsem před časem pár ve středním věku. Oba byli pro mne zázrakem, jejich život byl až příliš dramatický. Paní měla za sebou zkušenost s tatínkem, jemuž zaměstnavatel nalinkoval zásadní změnu pracovního zařazení. Tatínek ji neunesl a po dramatickém propadu se po nějakém čase před rodinou demonstrativně zastřelil. Znaky onemocnění u tatínka popsala paní až poté, co se jí narodil v manželství chlapec, který od začátku vykazoval rysy zvláštní zlobivosti a úzkostných stavů. A vyváděl především tehdy, když se narušil jeho domácí řád. Maminka se za něj strašně styděla, zatracovala sebe sama. Kdekdo jí radil, že se děti mají prostě řezat...  Spolu s organizací APLA a jejími odborníky došli rodiče konečně k diagnóze. Maminku a tatínka tohoto chlapce a jeho sestřičku (zdravou :-) jsem obdivoval. Postavili domek ve větší zahradě, kolem zahrady byly zdi, aby nikdo nemohl zírat. Okna v domku malá, často zastřená. Uprostřed obýváku v jejich uzavřeném světě byl bílý měkký koberec, to nejbezpečnější místo. Na koberci se děti schoulily do klubíčka a usnuly. Nechápal jsem to, protože z našeho domova jsem znal přesný opak. Zalézá se do koutku.

Než mne malý muž vůbec vzal na vědomí a než mne pustil nahlédnout do svého pokojíčku, dlouho to trvalo. Musel mít jistotu, že se nedotknu jeho důmyslně vystavěných strojů ze stavebnic. Když se jich dotkla sestřička, explodoval v pláči a vzteku. Potřeboval řád, potřeboval jistotu. Právě proto jsem obdivoval rodiče, protože pro ně nebyla jiná volba, než mu takovou jistotu dopřát. Bylo dobře, že byl, kdo by jim pomáhal. Byli odborníci, byli přátelé.

A chápu, že nebylo jednoduché pro matku Adama Lanzy procházet životem - nakonec sama - ambiciózní, schopná, ale odsouzená dvacet let k péči. Nemocné dítě je ve společnosti zaměřené na krásu a na úspěch selháním. Dítě je “divné”, nehlaholí bezstarostnými vtipy, nevalí z nakřivo pootevřených úst strohou americkou angličtinou větu za větou... Pro okolí je dopředu odsouzeno. Nevím, jak moc vážně myslel  “novoměstský” pan holič Bob Skuba svou poznámku, že lituje, že mladého Lanzu nezabil, když jej vídal jednou do měsíce s matkou, která jej vodila na stříhání. Velice proto vítám, že naše média přinesla alespoň v jednom případě vysvětlení, co je Aspergerův syndrom.

Adam Lanza určitě dobře střílel, určitě jej to bavilo. Ale téměř jistě si dovolím tvrdit, že jej nebavilo zabíjet lidi. Co se stalo v jeho mysli, to už nikdo nezjistí. Zda jej rozzuřilo matčino opatření či se jen rozběhlo další dějství poruchy. V tom zůstane dnešní mediální společnost bez informací. Fox News uvedla, že pětadvacetiletý syn místního pastora a příslušník americké námořní pěchoty Joshua Flashman řekl vyšetřovatelům verzi o záměru maminky, dát syna do léčebny. Jeho tatínek Richard, pastor z Beacon Hill Evangelical Free Church v Monroe, stát Connecticut, to okamžitě dementoval. Jaká je pravda, to taky už nikdo nezjistí. Jisté je, že faráři nesmí nosit domů informace a nikdo z jejich domu nesmí mluvit ani v náznacích.

Obdivuji rodiče všech divných dětí a vážím si jich. A rád bych, kdyby je lidé spíše podporovali, kdyby za nimi stálo město a nakonec stát. Doslova pár dní před masakrem mne potěšil jeden americký film (2012) s názvem Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko. Film žije dobré i zlé s malým chlapcem, který “je jiný, než všechny ostatní děti”. Doporučuji jej pro vánoční náladu a pro přemýšlení o našich dětech a jejich rodičích. Vždyť vánoční dítě, ten kluk Ježíš, byl taky trochu divný...