Kolega, českobratrský farář, se rozhodl pro změnu farnosti. Po deseti letech vystřídal místo na kraji Prahy za faru v Suchdole nad Odrou. Tamní sbor si jej za faráře zvolil, tak odešel v létě na sever Moravy. Mimo občasné pozdravy jsme už neměli žádný kontakt. Ozval se až na konci listopadu. Zazvonil telefon a v něm se ozval Vladimír, tak se jmenuje ten kolega: “Ty, Danieli, můžeš mi poskytnout talár, který jsem ti nechal v létě?” - “Jistě, jak by ne! Samozřejmě! Zabalím jej a pošlu!” odpovídal jsem mu rychle, protože jsme se tak domluvili. V létě mi tu nechal do úschovy náhradní černou suknici, která z nás dělá jednu partu. Já si talár oblékám na přání snoubenců či na společné bohoslužby v kostele. Možná někdy na pohřeb. Běžně ne. To kolega ano. Na kazatelnu stoupá v liturgickém oděvu každou neděli.

Z posílání sešlo. Přijel si pro talár osobně. Byl zrovna uklízet na své bývalé faře. Proto jsem měl možnost vyposlechnout celý příběh. Ten začíná stěhovacími zmatky. Některé věci jsou ještě dnes stále ještě v krabicích. Mezi nimi například i šaty pro Jeronýma - synka - které mohou použít ještě příbuzní. Když se v polovičce listopadu Vladimír s manželkou a synem vydali za rodinou, která bydlí v Ostravě a Orlové, naložili tedy do auta až po střechu právě ty krabice. Vykládat se měly až v Orlové, tak navrch těch beden hodil kolega tašku s talárem, tabulkami (takový krajkový dvojlímeček) a s Biblí. V ní bylo vloženo kázání. To vše v pohotovostní kabele nebylo proto, že by bez toho neuměl kazatel žít, ale proto, že s návštěvou bylo spojeno pozvání ke službě na orlovské kazatelně v neděli dopoledne. A vyjeli.

V Ostravě zastavili na sídlišti a vyběhli nahoru na chvíli do bytu. Alespoň se pozdravit se strýcem, no tož... A jen co seběhli zase dolů, zjistili, že je vymalováno. Boční okénko bylo vybité a střepy se válely na sedadle a na podlaze jako diamanty. Kolega farář se vrhl nejprve po dokladech. (Tady jsem si poprvé vzdechnul nad jeho důvěřivostí...) Ale byly tam. Pak pohledal ještě brašnu s notebookem! (To byl můj druhý vzdech.) A byla tam! Tak poděkovali Pánu Bohu, vymetli ty střepy, rozevřeli deštník a nacpali jej do okénka - a jeli.

Když v Orlové vynosili všechno z auta zaparkovaného ve dvoře do domu a navečer uzavřeli debaty nad veselým shledáním, kolega farář pomyslel na nedělní kázání. A začal hledat černou koženou kabelu... Seběhl dolů, když ji nahoře nikde nenašel a v autě - nic. V tu chvíli mu to došlo... Začal se válet smíchy, protože v té kabele byl talár, tabulky, Bible a v ní kázání - O pošetilosti...

Smál jsem se s ním, protože vím, že dovede kázat i s půjčenou Biblí a v džínách. A taky proto, že spolu s ním doufám, že ten zloděj v návalu vzteku třeba zapřemýšlel. Třeba se zastavil a začetl. Nejlepší konec by byl, kdyby si touhle krádeží ukradl svou budoucnost a jednou nás na kazatelně nahradil... Přece je Boží láska lepší, než ta zlodějna! Kdyby tu kabelu stále ještě měl, může zazvonit na faře u českobratrského kostela v Suchdole nad Odrou, Vladimír Pír s ním jistě rád posedí u kávy a prohodí pár dobrých slov. A pokud se to povede, zase to tu za rok napíšu.