Poobědval jsem se svým přítelem, který je slepý, tedy téměř. Někdy kolem třinácti ještě viděl. Léta strávená po nemocnicích jej nezachránila. A tento vynikající slepý hudebník mi přiznal, že ve snu ještě cítí chuť narkózy... Zřejmě myslel onu pachuť po probuzení. Či slabost lidství se závanem všech tělních tekutin.

Fotografoval jsem před časem vynikající a statečnou paní, která se vrátila až do svého domu dětství, do továrnické vily ze třicátých let minulého století. Vrátila se z koncentráku, přežila komunismus, aby posléz byla paní domu. Čekala čtyřicet let v nájmu. Fascinovalo mne dvojí. Její silné brýle, kterým se dna lahví nemohla vyrovnat (a dovedete si představit, jak se mi asi fotografovalo) a druhá - že ač byla všechna její slova nasměrována k tomu, co bylo, k bolesti a beznaději, kolegyním ve vězeňském mundůru a maličkostem, jež si přesně pamatovala, dovedla být alespoň chvilkami bez toho, aby cítila kouř z krematorií. Pro mne nepochopitelně - dokázala se smát.

Máme za sebou léta komunismu a ti, kdo je z nás prožili na špičce nože, cítí všude estébáky, fízly, úpadek demokracie. Neustále bojujeme. Já taky. Řekl mi to ve chvilce pravdy další návštěvník, že je to i ze mne cítit. Doba je dál, ale já jsem stále ve střehu. Co je špatně, že tomu tak je?

Především je to moje slabost. Nějaký strach, který jsem měl ztratit. Neměl jsem ztratit obezřetnost, ráznou obranyschopnost, kázeň v tom, co řeknu a neřeknu. Je jasné, že se celý komunistický ansámbl nevypařil, ale využívá své kontakty od nejnižších až po nejvyšší místa. Zranitelné, naivní a slabé je očekávání, že “bude líp a lidi budou lepší”. Měl bych se zeptat jasnou otázkou: “A proč by měli?!” Člověka přece nepolepšuje, že je mu lépe a že jej nic nebolí. Tak může přemýšlet jen pohádka, to se reality tohoto pozemského světa netýká. Člověka mění jen pravda.

A taky je to výsledek našeho obecného způsobu vyrovnání se z minulostí. Rodiče a prarodiče, kteří zažili čtyřicet let převýchovy, nevyprávějí o tom, co bylo. Maximálně tvrdí, že bylo něco levnějšího a dnes to je jinak. Nemluví pravdu, mávají rukou a tvrdí, že to bylo složité a je to těžké posoudit. Měli jsme přece vás, děti... Měli jsme potřebu pokračovat ve studiu či ovlivnit veřejný život. Chtěli jsme zlepšovat všechno zevnitř...  A tak všichni mlžíme. Málo který si sedne se synem na zápraží, zapálí si, dlouze polkne a začne: “Víš, já jsem vlastně byl... Byl jsem sráč. Já se bál..., prostě jsem měl strach.” Nevypráví se lidská hrdinství a prohry. Nevyznáváme se z pozemské slabosti a nedovedeme si přiznat, že by leccos bylo jinak, kdyby...

Někteří nedělají šero za svými činy, ale udělají zrovna tmu. Nedovedou to, co se snažili dělat “východní” Němci, když dali šlechetnou možnost přiznání každému spolupracovníkovi tajné politice před tím, než jej skalpovali pravdou v případě jeho mlčení. V Jihoafrické republice zase dali možnost veřejného pokání před komisemi pravdy a smíření. Pak mohla přijít amnestie.

V Africe se dal za těmi komisemi rozpoznat rukopis křesťanských misionářů (snad i Moravských bratří), v Německu to tlačil evangelický farář, dnes prezident. U nás i církev selhala. Mlčí a mlčela. Popisuje své bolístky a vyzdvihuje jen hrdinství.

Divíte se pak, že je možné vysmát se právu zadnicí? Je něco divného na “politických podnikatelích” a pečlivě ušité amnestii? Je divné, že vrcholné církevní orgány tady či na Slovensku mluví o kolegialitě, zatloukají a zatloukají? Vůbec ne. Jsou si jisti, že se nic nestane. Jsou si jisti, že se to tak může. Žijeme ve lži! A to je naše prokletí.