Odehrávalo se to v městě Syktyvkar, za polárním kruhem, nedaleko (tedy alespoň podle ruských měřítek nedaleko) Vorkuty, kde za Stalina v lágrech zahynuly statisíce a možná miliony lidí. Pro mne to znamenalo další krok v proceduře, na jejímž konci mi po pražském bytě pobíhá pětiletý chlapeček a říká mi táto.

Synek se tak připojil k desetitisícům chovancům ruských dětských domovů, kteří nalezli svůj domov mimo rodnou zem. Statisíce dalších ale nenašli domov ani v cizině, ani v Rusku a zůstávají v ústavech, které je v osmnácti vyvrhnou do světa, ve kterém z nich uspěje jen malé procento. Děti, které se narodily s tělesnými vadami, prakticky nemají šanci na adopci od ruských rodičů, jsou přeřazeny do tzv. korekčních dětských domovů a následně do léčeben pro postižené, kde vlastně jen vegetují.

Moje kamarádka, válečná reportérka a dnes respektovaná novinářka Marie Eismont si před čtyřmi lety z onoho korekčního ústavu adoptovala holčičku Lolu. Následně se ukázalo, že Lola není duševně zaostalá, jak tvrdila její lékařská zpráva, ale má poruchu sluchu a hůř vidí. Dnes je obrýlená Lola veselým dítětem, která brzy půjde do školy a nijak nezaostává za svými vrstevníky.

Marie mi vyprávěla, že když poprvé Lolu uviděla v dětském domově všichni ostatní zájemci o adopci byli cizinci. Prakticky nikdo jiný si tyto v uvozovkách problémové děti nebere. Jenže tomu brzy bude jinak. Značnou část postižených dětí adoptovali Američané. Podle údajů americké ambasády v Moskvě od roku 1992 nalezlo svůj nový domov ve Spojených státech na šedesát tisíc chovanců ruských dětských domovů. Mezi ně patří třeba Jessica Longová, paraolympijská plavkyně, která si z Londýna přivezla osm medailí, z toho pět zlatých. Kvůli vrozenému defektu ji musely být amputovány obě nohy v osmnácti měsících. Pokud by zůstala v dětském domově v sibiřském Bratsku, o londýnských hrách by se nejspíše ani nedoslechla, o účasti nemluvě.

Proto návrh poslanců Státní Dumy ohledně zákazu adopcí do Spojených států vyrazil dech nejenom mně. Pobuřující je hlavně zdůvodnění. Je totiž reakcí na tzv. Magnitského zákon, který přijal americký Kongres. Ten zakazuje vjezd do Spojených států lidem, kteří se podíleli na smrti moskevského právníka Sergeje Magnitského, který odhalil miliardový podvod, spáchaný lidmi z finančního úřadu, krytých některými policisty. Místo vděku se dočkal zatčení, vyšetřování těmi stejnými policisty, které obvinil, a následně zemřel kvůli neposkytnutí lékařské pomoci ve vazbě.

Moskva reaguje zákazem adopcí pro občany zemí, které “seznam Magnitského” schválí. Původně ruské ministerstvo zahraničí vyhrožovalo, že sestaví stejný seznam lidí, kteří mohou za uvěznění obchodníka se zbraněmi Viktora Buta nebo pašeráka drog Konstantina Jaroščenka. A přidá i činitele zodpovědné za Guantanámo a smrt civilistů v Iráku a Afghanistánu. Jenže i novinářům státních televizních kanálů se příliš nedařilo přesvědčit veřejnost, že třeba americký vrchní státní návladní bude trpět kvůli tomu, že mu ruský stát konfiskuje vilu blízko Soči, kdyby nějakou takovou měl, a zakáže mu vstup do země.

Takže ona ruským ministerstvem zahraničí slibovaná asymetrická odpověď spočívá v tom, že tisíce dětí zůstanou v dětských domovech. Argumentaci Kremlu, že američtí adoptivní rodiče vraždí a zneužívají ruské děti, vyvrací statistika ruského ministerstva školství. Podle ní za dvacet let v Americe vinou pěstounů zahynulo dvacet dětí z Ruska, v Rusku samotném jich bylo 1500.

Jako již mnohokrát, ti nejzranitelnější se stávají rukojmími politických her. Ostatně, nemusíme chodit daleko. Václav Klaus také nedávno vetoval zákon, který měl postupně převést děti z ústavů do pěstounské péče. Argumentoval nepřipraveností systému, ale při čtení jeho námitek jsem se nemohl ubránit pocitu, že především chce hodit ještě jeden zákon na hlavu jemu nemilého premiéra Petra Nečase. A těch pár desítek, či stovek dětí, kterým jeho veto zkomplikuje vstup do života, je prostě daň za běžný český politický provoz. Stejně jako v Rusku, kde se to v uvozovkách týká jen exponenciálně většího množství dětí. Český parlament veto nakonec přehlasoval a skutečně se snažím věřit, že byl veden zájmem o blaho dětí a ne politickými hrátkami.

Klausovo veto nevyvolalo širší společenskou debatu. Jen mně, stejně jako každému rodiči adoptovaného dítěte, ho každé ráno připomíná tělíčko v pyžamu, které na mne skočí a křičí: “Táto, vstávej!”.

 

Psáno pro Radio Česko

Související