Chápu, že je každému obelhanému, oklamanému a vysmátému člověku na zvracení. Má pocit prázdnoty, zničeného života, naprostého bezpráví. Jsou mezi postiženými lidé, kteří se potřebují vypsat, vyplakat a prozuřit svou bídou. A tak píší. Veřejná adresa láká a já jen dodávám, že na ní každého vítám. I sprostý výlev, kdy se - jako ten naproti sedící - stanu terčem hrubostí, je pro mne zajímavý. Děkuji tedy za otázky a pokouším se odpovídat.

Především nevěřím na rozplynutí posledních nadějí. Já nemohu udělat to, co dělají právníci, nemohu navrhnout jako politici, aby stát vyplatil nějaké náhrady. Nemám žádnou moc, mohu jen křičet a řvát. Můj křik ale není směrem k pražskému obludáriu. Naučil jsem se řvát na Boha. Hledám ho, vyslovuji před ním to, co bych jiným neřekl, zlobím se, že mlčí a zase ho hledám, ptám se sebe, ptám se jiných: “Proč, co a jak!?” Za nic na světě však neopouštím poslední naděje.

Nepasu po rychlé odpovědi. Svět nemá jednoduchá řešení. Před několika týdny komentovali křesťanští politici a duchovní hrůzy na americké základní škole jednoduše: “Vyhnali jsme Boha ze škol, můžeme se divit?” (Mike Huckabee) a rabín (Shmuley Boteach) opáčil, že je třeba se tragédii postavit čelem. Taková výmluva nikomu nepomůže. Je třeba se ptát Boha, který může všechno. Je to jeho odpovědnost.

Zdaleka nejslabším řešením by bylo vzít do ruky pistoli a střílet. To nepomůže naprosto nikomu. Ať právníci hledají možnosti, které právní řád dovolí, aby se alespoň něco zastavilo, něco vrátilo. Těm, kteří škody smazali a vysmáli se postiženým a jejich nárokům, je třeba dopřát ticho. Přece jediným zájmem demagogů je, aby o nich lidé mluvili. Nejlépe je poskytnout jim ohlušující ticho. Nejlépe je vůbec nejmenovat a nezmiňovat jejich existenci. Jediný zvuk kolem nich ať je šumění kol jejich limuzín.

Daleko nejsilnějším způsobem obrany je učinit Boha odpovědného za následky. On odpovědnost přijímá zcela a tvrdí kdesi v Bibli: “Mně patří pomsta a já odplatím!” Pro postižené je vedle pozemského práva (kterému se pachatelé rádi smějí) tím největším trestem, že propadli hrdlem soudu Božímu.

Že trest neuvidíme? Možná je to dobře, protože bychom to neunesli. A i kdybychom zahlédli alespoň koutkem oka tresty Boží, je lépe sklonit oči a neradovat se. Naučil jsem se modlit za milost pro sebe i pro viníky, protože vím, že ji potřebujeme. Ale to už je moc daleko. Tazatele zatím dusí vztek. Zkuste řvát na Boha!