První byl Philipp Janýr z Vídně, druhou byla zřejmě skupina senátorů zastoupená dr. Hanou Marvanovou a zatím poslední je podnět pražského soudce Kamila Kydalky.

Celá situace je zajímavá ze všech možných hledisek. Už proto, že každý podnět je procesně zcela jiné povahy. Sice to může mít svůj vliv na eventuální (ne)projednání příslušného podnětu, ale těmito právními jemnostmi netřeba čtenáře zatěžovat.

Zajímavější je přirozeně důvod podání, tedy tvrzená protiústavnost. K tomu jsem se již několikrát z různých hledisek vyjadřoval a není třeba se k tomu vracet. Kdo chce, předchozí příspěvky si najde.

Ovšem nejzajímavější může být nyní skutečnost, jak se Ústavní soud vypořádá se svou předchozí judikaturou v této věci.

Veřejně se o tom sice nemluvilo, nicméně Ústavní soud již rozhodl ve věci týkající se nepřiměřené délky řízení, kde stěžovatel žádal zastavení z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces. Lidé z okolí prezidenta republiky, kteří se patrně na amnestii autorsky podíleli, plošné zastavení trestních stíhání zdůvodňovali právě tímto způsobem (dokonce s odkazem na – ve skutečnosti neexistující – štrasburskou judikaturu).

Přitom už 10. září 2009 Ústavní soud konstatoval, že zastavení jednoho (!) trestního stíhání by mohlo vést k ohrožení důvěry ve spravedlnost a v konečném důsledku k podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát.

usnesení sp. zn. III. ÚS 431/09 ze dne 10. 9. 2009:

"Je nepochybné, že trestní řízení ve věci stěžovatele trvalo mimořádně dlouhou dobu, a to zejména v důsledku její skutkové složitosti, většího počtu obviněných a výrazného mezinárodního prvku. Tento fakt však sám o sobě ještě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných. V projednávané věci by však toto řešení zcela popíralo veřejný zájem na důsledném trestání závažné majetkové trestné činnosti, jíž se stěžovatel spolu s dalšími osobami dopustil. Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných se vyznačovala vysokou organizovaností a značnou rafinovaností. Z připravované trestné činnosti hrozila škoda v řádech až stovek milionů Kč, pokud by byly padělané směnky realizovány. Ohrožena zde nebyla jen poškozená Česká spořitelna, a. s., ale i všeobecný zájem České republiky na důvěryhodnosti českých bankovních ústavů v zahraničí. Nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát. Za těchto okolností se jeví  dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. Jde o postup, který Ústavní soud aproboval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 39/07 a judikaturu tam citovanou)."

Pokud by zastavení jednoho trestního stíhání mohlo vést k podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát, potom plošné zastavení mnoha desítek společensky vysoce kontroverzních případů by k tomu muselo vést tím spíše. Zasáhl-li Ústavní soud v jednotlivém případě, tím spíše by měl zasáhnout nyní.

Za pozornost stojí také ona formulace "podlomení důvěry v demokratický právní stát". V podstatě se totiž překrývá s dosud účinnou definicí velezrady prezidenta. To je ovšem otázka pro naše senátory, proč – když na jedné straně používají silná slova – nevyužijí instrumentů, které jim ústava dává a nevedou o této záležitosti otevřenou diskusi.

Nicméně to už je zcela jiný příběh, stejně jako to, zda se prezident může dopustit velezrady kontrasignovaným jednáním. Postoj vlády z 9. ledna t. r. by tomu nasvědčoval. Ale nechme toto téma (u)ležet na někdy příště.

Klíčové je to, že nás čeká mimořádně zajímavý případ. Už tím, jak se Ústavní soud vyrovná se svou předchozí judikaturou. Ať tak nebo tak, i pro neprávníka to bude mimořádně zajímavé čtení.