Dovolím si tedy zde udělat rozdíl mezi taktikou (krátkodobý výhled) a strategií (dlouhodobý výhled). Pokusím se demonstrovat, proč Česko nakonec nespláče nad výdělkem.

V Německu, na rozdíl od nás, platí dotace na neřiditelné (trefnější výraz pro obnovitelné alias OZE) zdroje jen domácnosti. Průmysl si vydobyl výjimky a dotace; za OZE neplatí, jen na něm tyje. Proto němečtí politici (které zase platí průmysl :-)) OZE podporují stejně horlivě jako NSDAP podporovalo konečné řešení židovské otázky – takticky a krátkodobě je možná ekonomicky výhodné, strategicky a dlouhodobě jistě politicky sebezničující. Hnusné však každopádně.

Pro domácnosti je poplatek za OZE totiž jen další forma daně. V roce 2012 platil Němec doma daň na OZE 3,6c za kW.h, ale v roce 2013 to už je 5,5c za kW.h (tedy meziroční nárůst o více než 50 procent z 0,9Kč na 1,4Kč za kW.h). Čím více neřiditelné elektřiny Německo vyrábí a vyváží, tím více OZE daně Němec platí. Samozřejmě neřiditelné (zejména pokud neběží :-), což je většinu času) zdroje produkují elektřinu dráže než zdroje řiditelné, a tato daň politikům pomáhá  řiditelné levnější zdroje vytlačovat z trhu. Čech kupující tuto levnou dotovanou elektřinu děkuje = daň platit nemusí, tu platí Němec.  Krátkodobě (t.j. v následujících několika letech) se nedotované řiditelné zdroje v Německu nevyplatí stavět. Krátkodobá taktika vychází skvěle. Krátkodobá taktika přináší rychlé peníze a ta politika zajímá.

Průměrný Němec, stejně jako průměrný Čech, je stádní ovce a je poslušný.  Pozvolný nárůst OZE daně, způsobený rozhodnutími zaplacených politiků, vstřebá, platí a nereptá. Pouze masivní výpadek sítě, který Němcům nepřeji, ale už od roku 2009 ho očekávám, by mohl ovce probrat.  Ale ani pokud takový black-out nepřijde, nemohou touto strategii Němci vyhrát. Stávající řiditelné zdroje nejsou v Německu po dosažení životnosti obnovovány (to je jasné, jelikož nejsou dotované, nevyplatí se je stavět), takže za cca 10 let z nich nic nezbude. A tak OZE daň jistě poroste. K tomu se ještě po tsunami v Japonsku německý politik rozhodl uzavřít nejlevnější řiditelné zdroje – jaderné elektrárny...

V delším časovém období demokracie funguje tak, že jakmile se skupina obyvatel nespokojená s touto daní dostatečně zvětší, nějaká politická strana si tyto voliče přisvojí ve svém programu. A je jedno jaké barvy tato strana bude (tedy snad s výjimkou hnědé, když jde o Německo), jednou někomu dojde, že německé domácnosti dotují vše vůkol. Jednou někomu i v Německu dojde, že domácnosti nemusí tolik platit. (Politikovi dneška je to jedno, tou dobou už bude v nějaké správní radě a ať si to vyžere někdo jiný = viz. G. Schroeder a GAZPROM). Dlouhodobá strategie politika nezajímá.

Jaderné elektrárna se v Evropě staví minimálně 5 let, výhled pro dostavení nových bloků u nás je po roce 2020. Tou dobou bude paní Merkelová dávno na jiné židli, a v plánu je do té doby odstavit v Německu většinu dnes řiditelného. Co bude v roce 2025 zásobovat elektřinou třeba Mnichov, až kolem něj nebudou velké řiditelné energetické zdroje? (a prosím nepište mi bludy o španělských solárních elektrárnách, nebo že Německo propojí větrníky na severu s novými přečerpávačkami v Alpách, či že Němci budou stále dovážet černé uhlí z Jižní Afriky).

Tedy v důsledku pro dostavení Temelína mně je ukradený pokřivený energetický evropský trh roku 2013, mě zajímá trh od roku 2020 do roku 2080, kdy se budou reaktory provozovat (no, to jsem asi optimista, nové jaderné bloky mě skoro jistě přežijí).

Bude se stavět, a kdo bude mít postaveno, ten se bude smát. A když se bude stavět, je porovnání cen moderního uhlí, plynu a jádra pro výrobu elektřiny v Evropě zajímavé[1]:

 

A jen tak mimochodem k odlehčení tématu, pro ČEZ bude každopádně lépe utratit miliardy na výstavbu jaderné elektrárny v Česku, než přijít zase s nějakou investiční balkánskou eskapádou..


   [1] Parsons, J. E.; Du, Yangbo: Update on Cost of Nuclear Power, Massachusetts Institute of Technology, Cambridge, USA, 2009.

 

Související