Zeman jakoby ještě před pár dny tápal, jak se může do svého rivala pořádně opřít, když nepostoupil ten očekávaný Fischer. Připravenou měl nejdřív strategii spojení pana Schwarzenberga s nepopulárními vládními reformami (tento útok zahájil již při vyhlášení výsledků prvního kola prezidentské volby) a posléze vyrukoval s poslední Klausovou amnestií, za jejíž podpis chtěl obvinit i pana Schwarzenberga (m.j. jaký to paradox- Klaus podporuje Zemana a přitom se Zeman opřel nejvíce do svého rivala kvůli jasné Klausově chybě, který nebyl ani obeznámen s obsahem amnestie). Schwarzenberg tyto útoky ustál, což bylo vidět také na tom, že Zeman tyto argumenty opustil v následujících dnech. Bylo zapotřebí vymyslet jinou strategii, která by ještě více apelovala na emoce voličů a nízké pudy a fobie. Když racionální argumenty zemanovy kampaně dost nezabíraly, tak Zeman zvolili iracionální a morálně ubohá nařčení.  

Ještě ve čtvrtek slíbili oba prezidentští kandidáti ve vysílání Radiožurnálu, že nechystají negativní kampaň, ani mediálními útoky. Schwarzenberg toto doposud dodržel, byť se ho Zeman snažil nesčetněkrát vyprovokovat silně osobními útoky (např., že je zdegenerovaný). Zeman nikoliv. Pokud se podíváme na Zemanovu taktiku praktikovanou během posledních dnech, tak je zřejmé, že vést slušnou kampaň nikdy ani nezamýšlel. Vítězství musí být pro něj získáno za jakoukoliv cenu- a když mu pravdomluvnost a slušnost překáží, tak je jednoduše vyhodí oknem ven. Je to ale právě defenestrací pravdy a slušnosti, čím naše politická scéna tolik trpí.

V pátečním duelu na Primě Zeman prohlásil: "Do této chvíle, respektive do včerejška (čtvrtka), bych naprosto respektoval, že budete prezidentem České republiky...ale ten, kdo označí (...) jednoho z prezidentů Československa za válečného zločince, mluví jako sudeťák a ne jako prezident." Samozřejmě, že Zeman nikdy nerespektoval, že by byl prezidentem někdo jiný než on sám. Názor pana Schwarzenberga na odsun Němců je veřejně dobře znám a skutečnost, že tuto problematku Zeman v duelu konfrontačně uvedl jen dokazuje, že je s názorem pana knížete dobře obeznámen. Co to tedy má být za hru? Působit nejdříve jako kamarád, abych si v míře možné naklonil i protistranu a jejich voliče, abych pak ´náhle nalezl´ skutečnost, kvůli které již (bohužel) není kamarádství možné, protože se rival projevil jako nepřítel národa (označil prezidenta Beneše za zločince), a tudíž musí být také nutně mým (a nás všech!) nepřítel? V jádru je to velice působivá taktika, která spoléhá na blbost národa, který se nechá zmanipulovat lacinou demagogií.  

Je to až děsivé, jak Zeman s Klausem (a samozřejmě i jeho manželkou) spojují při současné očerňovací kampani: 1) historicky daný strach a fóbii z Němců (viz odsun Němců a prohlášení paní Klausové, že nechce, aby první dáma mluvila německy, 2) nacionalismus, jehož vrcholným projevem je odmítání viny při odsunu Němců s vyčitáním Schwarzenbergovi od Klause, že ´žil v cizině´(přičemž během těch let bojoval za svobodu Československa mnohem více než Klaus se Zemanem dohromady) a 3) čecháčskou závist (Schwarzenberg jako ten, který vše má automaticky versus ´poctivý Zeman´, který jí chudák pouze salám gothaj s rohlíky vydělané poctivou prací Opoziční smlouvy). U politiků, kteří se sníží k užívání takto nízkých pudů k dosažení svých politických ambic, je třeba bít na poplach. 

Související