Velmi vážné důsledky čekají Českou republiku v případě, že se její občané nechají zmást hysterickou kampaní pražských kaváren, umělců a nezodpovědné mládeže a nezvolí novým prezidentem pana Miloše Zemana. Ten totiž nebude své vzácné služby nabízet nevděčné zemi donekonečna a odebere se definitivně objímat stromy na Vysočinu. Co horšího, s výsledkem se nesmíří ani jeho hlavní odpůrce/nejlepší přítel (nehodící se dle vlastního uvážení škrtněte), současný prezident Václav Klaus. Ten se v takovém případě po 7. březnu pravděpodobně odebere do emigrace a bude bok po boku s Gerardem Depardieu vysvětlovat světu, jak fatální důsledky může mít špatná prezidentská volba (případně jak úspěšná naopak bude olympiáda v Soči).

V zemi se zatím začnou roztahovat cizáci a do domácího dění budou klidně mluvit lidé, kteří tu skoro vůbec nežili. Třeba takový M.Forman, M.Kundera, M.Navrátilová a kdoví, jestli se zase nezačnou vydávat texty F. Peroutky, I. Medka nebo P.Tigrida…. Hrůza pomyslet. Do pohraničí se začnou nastěhovávat sudetští Němci. Sice to mohli podle všech platných zákonů dělat už řadu let, ale nenechme se zmást tím, že ještě nezačali. Jenom čekají na tu správnou chvíli.

Marné by byly apely skutečných vlastenců, z nichž pravda mnozí v roce 1998 mobilizovali zemi, aby zabránili nástupu levice („ Doleva nebo s Klausem“), čímž byl pro ty mladší nebo s horší pamětí míněn nástup Miloše Zemana do vlády. Zpravidla jde o stejné osoby (a hesla), které důsledně varují před Evropskou unií a upozorňují na to, že se v ní Česká republika rozpustí jak kostka cukru. Zajímavé je, že těmto obhájcům národních zájmů nevadí, že se Zeman prezentuje jako stoupenec federalizace Evropy. Vědí totiž, že ve skutečnosti se to se Zemanovou proevropskostí má stejně, jako s jeho levicovostí: vytáhne ji na světlo pouze tehdy, když se mu to hodí a nakonec stejně udělá jenom to, co pro něj bude v dané chvíli nejvýhodnější.

Příznačnou ukázkou tohoto Zemanova přístupu je zřejmě nejpozitivnější krok jeho vlády, kterou byla privatizace bank. Celou volební kampaň v roce 1998 vedl M. Zeman pod heslem „Ani korunu do bank!“. Toto heslo vydrželo po dobu ministrování jistého Iva Svobody, jednoho z důkazů skvělé Zemanovy personální práce, který se soustředil na to, aby Ministerstvo financí obsadil svými lidmi (mimo jiné Pavlem Tykačem v roli poradce) a o hospodářské situaci státu neměl ani potuchy. Po příchodu kvalifikovaného a věcného Pavla Mertlíka do funkce ministra financí Zemanova vláda oprášila strategii připravenou Tošovského vládou, proti níž po celou kampaň M. Zeman tvrdě vystupoval, a banky privatizovala. Nejprve do nich však nasměrovala desítky miliard korun…..

Stejně klidní zůstávají deklarovaní strážci pravicových hodnot a soukromého vlastnictví při opakovaném Zemanově vyhrožování, že zavede majetková přiznání a zabavování podezřelých majetků nad 20 miliónů korun. Vědí totiž velmi dobře, že nic takového žádného podvodníka nebo tuneláře neohrozí. Povinnost nejen občanů samotných, ale také institucí jako jsou finanční úřady a banky uschovávat oficiální doklady je u většiny operací pět, maximálně deset let. Podobná je i doba promlčení daňových úniků a obdobných činů. Jinými slovy: dokonce i v případě, že by takový zákon existoval, mohl by každý movitý člověk starší cca 28 let prohlásit, že vše nabyl díky ziskům z podnikání, darem, výhrou v loterii či čímkoli jiným před 10 a více lety. Tečka. A to nechávám stranou fakt, že řada větších podniků a majetků je formálně vlastněna společnostmi sídlícími v zahraničí, jejichž vlastníky je velmi obtížné dohledat. Neví tohle všechno Miloš Zeman?

Samozřejmě, že ví. A také ví, že prezident nemá zákonodárnou pravomoc a proto se z toho slibu snadno vymluví. V době jeho vlády to nešlo, protože byla menšinová (je zajímavé, že jinak se jí údajně dařilo téměř vše) a při případném prezidentování to nepůjde, protože bude špatně složený Parlament. Ale slibem neurazíš a jak se zdá, nemálo voličů řídících se závistí a záští k bohatým takový slib stále ještě ocení.

V pevném předvolebním spojenectví a společné kampani však oba hlavní aktéři opomenuli to, že část veřejnosti sice na takováto hesla uslyší, ale jiná část si uvědomí, že je to trochu jinak: prezidentská volba je jen okrajově boj levice s pravicí. Volba rozdělila společnost na ty, kteří chtějí rehabilitovat opoziční smlouvu a časy, kdy plně ovládala české politické a hospodářské prostředí a která byla nyní obohacena o národnostní a protiněmecký tón. Proti nim se zformovala překvapivá koalice zahrnující tradiční stoupence Václava Havla, nedoktrinářskou pravici (tj. TOP 09 a část ODS), proevropsky naladěné občany, liberální nekomunistickou levici (tj. nemalou část ČSSD) , umírněné katolíky, antikomunisty a lidi kritické k politice, nikoli však k polistopadovému režimu. V řadě případů se tyto kategorie samozřejmě překrývají.

Miloše Zemana naproti tomu podporují voliči KSČM (kromě TOP 09 zřejmě jediná strana, která nemá pochyby ani rozpory stran toho, koho volit), proklausovské a protievropské křídlo ODS, postkomunistická (a prokomunistická) část ČSSD, šovinističtí radikálové sdružení v uskupeních typu Suverenita, D.O.S.T., Kluby českého pohraničí a podobných a pak nezařaditelná škála občanů celkově neztotožněných s polistopadovým politickým systémem (Holešovská výzva apod.).

Právě v této strukturaci voličstva však spočívá pro Miloše Zemana a Václava Klause hlavní nebezpečí jejich současné kampaně: stoupenci první skupiny, tedy dnešní voliči Karla Schwarzenberga, si mohou uvědomit, že je mnohem víc toho, co je spojuje a odděluje od podporovatelů Miloše Zemana, než toho, co je názorově rozděluje. Mohou začít vnímat, že střet o levicové a pravicové prvky politiky je důležitý, ale může se odehrávat zejména v prostředí, kdy levicovost a pravicovost nebudou jen nálepky pro udržení mocenského souručenství dvou skupin. Mohou si uvědomit, že dokud obsahem politického střetu bude kádrování příbuzných, vyhrožování cizinci, strach před světem kolem nás místo podílu na jeho proměnách, urážky místo politických argumentů, pak na formulování strategií pro rozvoj země nezbývá místo.

Patřil jsem mezi ty, kteří měli o vhodnosti přímé volby prezidenta značné pochyby. Z hlediska ústavního systému mé pochyby přetrvávají (silný mandát neodpovídá malému rozsahu pravomocí) a jsem přesvědčen, že kdyby ve druhém kole stál proti Miloši Zemanovi takový Jan Fischer, bylo by důvodů k pochybám ještě mnohem více. Možná je to ale právě síla přímé volby, že do finále se žádný Jan Fischer nedostal a že se společnost začala dělit podle jasných principů a názorů. To je mimořádný přínos této kampaně a bude velmi důležité, aby to pozitivní z ní v politice přetrvalo. Bez ohledu na to, jestli bude Zeman na Vysočině a Klaus v emigraci nebo budou oba – přímo či nepřímo – na Hradě.