Po téměř dvaceti letech snah o denuklearizaci KLDR nejsme tomuto cíli o nic blíže než v první polovině devadesátých let. KLDR mezitím technicky zvládla separaci plutonia i obohacování uranu, konstrukci (zatím zřejmě primitivní) jaderné zbraně a pracuje na její přeměně na vojensky využitelnou miniaturizovanou hlavici. Zároveň vyvíjí raketové nosiče s dlouhým doletem.

Vojensky ale jaderný deterent KLDR nijak výrazně nepomáhá. Co se týče odstrašení USA, ty již na konci šedesátých let došly k závěru, že Severní Korea je schopna eskalovat případný omezený vojenský konflikt s nimi takovým způsobem, že v úvahu přicházejí jen dvě varianty: neudělat při další provokaci nic, nebo zaútočit tak masivně, aby byla eliminována jakákoliv možnost severokorejské odplaty. Vzhledem k následkům a rizikům nepředstavovala druhá možnost během studené války, ale ani po jejím konci pro Spojené státy reálnou možnost. USA aktivně chystající obnovení bojů na Korejském poloostrově existovaly vždy jen v severokorejské propagandě. 

Rovněž svému jižnímu sousedovi je KLDR i bez jaderných zbraní schopna způsobit natolik katastrofické škody na životech a hospodářství, že to vylučuje jihokorejské útočné akce a velmi limituje reakce na vojenské provokace. Bezpečnost KLDR před vojenskými akcemi USA nebo Jižní Koreje je zcela zajištěna jejími konvenčními silami.

Jaderné zbraně tedy slouží především jako symbol. Jednak jde o naplnění odkazu Kim Ir-sena, ale také o důležitý symbol vzdoru nejen vůči úhlavnímu nepříteli USA, ale vůči hlavnímu spojenci – Číně.  Vojensky jsou sice nepoužitelné, a jako pojistka přežití režimu proti vlastnímu obyvatelstvu také neposlouží. V domácí propagandě a zřejmě i v myšlení politických a vojenských špiček režimu ale hrají nezastupitelnou roli. 

Nastal čas si přiznat, že se jich režim dobrovolně nevzdá. I kdyby ano, má k dispozici domácí zdroje uranu i potřebnou technologii a dlouhou tradici budování utajených podzemních továren. Těžko si představit, že by režim umožnil pohyb inspektorů tak, aby nikdy v budoucnu nevznikly pochyby o tom, že dohodu o denuklearizaci plní. Příkladů najdeme v minulosti bezpočet.

Svět by měl místo rituálního odsuzování skutečnosti, že se KLDR podařilo zvládnout sedmdesát let starou (a prakticky nepoužitelnou) vojenskou technologii, soustředit diplomatickou energii tam, kde to může mít konkrétní výsledky v tom smyslu, že se pomůže konkrétním lidem nebo zachrání lidské životy. Vedle otázky lidských práv, potravinové bezpečnosti a pomoci severokorejským uprchlíkům (zejména v Číně, ale i jinde) pozornost zasluhuje hlavně nedořešené rozdělení pobřežního moře u západního pobřeží Korejského poloostrova, kvůli kterému v oblasti pravidelně dochází mezi KLDR a Jižní Koreou ke střetům. 

 

Michal Vodrážka

Autor je tajemníkem Česko-korejské společnosti, v dětství žil v KLDR. Studoval mezinárodní právo v ČR a mezinárodní vztahy v Jižní Koreji a USA.

Je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO.

Související