Vyprávěla mi to dnes dopoledne babička Lada, která má jedno dítě právě na Britských ostrovech a druhé kdesi na Sinajském poloostrově. Zaujatě jsem poslouchal a skládal si poznámky. Maminky se také zcela běžně domlouvají a jedna dělá autobus na cestu do školy a druhá na cestu ze školy. Rozveze děti a dohlédne na bezpečnost. Možná se k tomu druží další přirozené služby komunity sousedů. Zcela bez registrace pod nějakým zákonem, bez stanov, předsedy, dozorčí rady a účtu. Prostě ze zdravého rozumu.

Ve vlaku do Říčan mne pak potkal příběh: Na plošině jsem stál spolu s pěti dalšími cestujícími, protože v patrovém City Elefantu nebylo místo. Když se v Kolovratech vytlačili ven někteří cestující (přibližně od Měcholup to začíná nabírat tento směr, před tím se spíše tlačí dovnitř) s malým zaváháním seběhla z patra po schodech mladá maminka. Jenže vlak už si syknul, stlačený vzduch sevřel veřeje a vlak se rozjížděl. Zcela nepokrytě a upřímně v několika větách paní vypověděla svůj příběh o dítěti ve školce, která v pět zavírá... Další stanice v Říčanech jí nabízí jen cestu nazpět, což jsme jí s kolegou rychle spočítali na jízdním řádu, ale to ji neutěšilo. Měl jsem v záložním plánu ještě jednu verzi: Že jí nabídnu odvoz. Doma mne sice čeká smluvený telefon na pevné lince, ale ten se vyzvoní a může se volat později. Nicméně mne drželo zpět hloupé pomyšlení, že já - farář - budu nabízet pohledné paní veřejně svezení. Auto jsem měl před nádražím. Nedávno už jsem vozil jinou mladou dámu: Slovenku, která se v Říčanech nevyznala a já adresu znal.

Situaci na plošině zachránila jiná mladší paní, která s přirozeným pochopením nabídla totéž. A já jen děkoval nebesům, že je to tak samozřejmé a prosté. Jeden pomůže druhému. Na plošině něco zavonělo a vyrazili jsme do mrazivého povětří. Brzdová světla bleděmodrého vozítka té paní mi červeně blikala na srozuměnou: Amen, amen.

Mám blízko ke všem možným občanským aktivitám. Vím, co jsou správní rady, výroční zprávy a valné hromady. Ale zajímají mne dnes prosté služby, které se dají poskytovat bez dalšího bobtnání veřejných rozpočtů, bez dalších komisí a grantových programů. Maminky se domluví a ve vsi si pomohou. Samozřejmě, že za rok už budou vymýšlet něco jiného. Děti povyrostou. Tátové a dědci taky najdou společné téma. Prostě tak, jak to život položí. Tohle mne zajímá! A tohle třese světem!

Občanské aktivity podléhají iluzím, že všichni pochopí užitečnost poskytovaných služeb a přispějí na číslo účtu... Bývají bez iluzí, když se to nepovede, když na ně nikdo nevezme ohled, když vyhrává zlo a sobectví. Sice se nám lže, ale ta lež není tak velká, aby porazila statisíce hlasů, které si o té lži myslí, že je pravdou. Připomíná vám to něco? Tak na to kašlete! Stejně to nezměníte. Ale nevzdávejte obyčejné lidské věci, ve kterých se lhát nedá a nebo alespoň ne tak lehko.

Když se pak z obecních obyčejností dá dohromady sdružení nezávislých kandidátů, je to zcela v pořádku, protože je spojí územní plán či jiné téma. Nezávislí si musí pohlídat, aby se brzo nestali alternativní politickou stranou, která pletichaří a korumpuje. To začíná jedna dvě. Někteří nezávislí nikdy nebyli nezávislí, protože jsou to rozhádaná Béčka regulérních politických stran. A právě tihle všichni potřebují kolem sebe obyčejně myslící občany, kteří neváhají říci, že některé věci na vsi se dají udělat bez schůze. Jako farář bych řekl, že židovská velerada potřebovala vedle sebe protivné proroky, kteří by nikdy do křesla radního nezasedli. A taky jiné, kteří s některými věcmi na veleradu ani nešli, protože to dal rozum.

Poslední dobou začíná hlasitě rašit myšlenka, že je třeba, aby se občanské aktivity nesamozřejmě ale nutně daly dohromady s politickou levicí. Jakub Patočka dokonce napsal, že by ta aliance měla být “z lásky a z rozumu”. To já považuji za špatné řešení. A nechci s tím mít nic společného. Už jeden politik kdysi aktivistům z “Děkujeme, odejděte!”  vzkázal, aby se dali do budování politické strany. Mazaně si spočítal, že tu do hrobu dostane rychleji, než pytel blech na Václaváku. Nu, toho politika vymetl čas, ale já tou blechou jsem pořád a taky jí rád zůstanu...