To zděšení cítím na několika úrovních našeho bytí. Potkávám zděšené voliče, kteří nemohou pochopit, jak půl milionu hlasů může ospravedlnit lež. Přijali by, kdyby se řeklo, že jiné řešení je moc drahé, že je na řešení a nápravu málo času či vůbec žádný.
Ale tohle vysvětlení soudu otevřelo otázku hodnoty pravdy a ukázalo, že se díky půl miliónu lidí či menšímu počtu můžeme dostat k celostátním rozhodnutím, možná globálně platným závěrům. Lidé jsou totiž konečná měna. Sebou samými dlužíme, už to nejsou papírové peníze, ale lidská bytost oběšená v dluhu. A s ní se obchoduje. Ta se počítá.
Sleduji zděšení z bezmoci policie a samosprávy. Ničitel ve Frenštátě byl na lopatě několikrát, ale nikdo na něj neměl. Ještě když hořel a stál na svých nohou, mluvil jako mstitel, jak jej popisuje člověk, který zažil to peklo na vlastní kůži. Zažil jsem i zděšení mezi zaměstnanci a klienty sociálního zařízení, jimž během minuty a půl organizovaná čtveřice zlodějů vylomila v noci několikero dveří, ukradla z trezoru šperky, které staroušci nechávali pro vnoučky, a samozřejmě hotovost důvěřivě svěřenou tlustým ocelovým dveřím trezoru. Minutu a půl zaznamenala nově nainstalovaná kamera, se kterou možná hoši nepočítali. Nic víc však nezjevila, než ten čas. Zloději byli v černém a v kuklách. Nic se nezjistilo a asi ani nezjistí, pokud neudělají nějakou chybu. A já věřím, že jí udělají.
Ještě ten údiv nad prostoduchou zlomyslností odsouzených či neodsouzených papalášů, kteří dávají na vědomí, že oni jsou svou spravedlností. Jistě, možná byly leckteré jejich kauzy nespravedlivé, nedivil bych se. Soudruzi požírají soudruhy a mafiáni zase mafiány. To je odkaz vítězného února. Pak ale mají ti zmínění papaláši jedinou šanci, vystoupit z řady a otevřeně bojovat a předložit důkazy. Nicméně, to není jejich styl. Oni nás budou učit tomu, že hýbou světem, obviněni být nemohou a za mříže nikdy nepůjdou...
Vítězové berou vše, a proto si budují palisády z pomocníků, kteří znají jenom moc a nebudou se nikomu nikdy zpovídat. Budou důsledně budovat svůj vliv a nechají vyhodit technika za televizní popelníček. To je taky prostoduchá zlomyslnost. Nebo zase odcházející mocnář a jeho pomocníci plivou pomatené řeči a je jim jedno, co říkají, protože důležité je to, že mluví a nikdo jim to slovo nemůže vzít.
Východisko ze zděšení? Udělat ještě děsnější věc? Je cestou revoluce? Asi ne. Cestou ven je osobní statečnost. Kdo se bojí Boha, nebojí se lidí. A prevence proti zlomyslné prostoduchosti? Někdy stačí ticho a bezhlučné konání toho, co je v kalendáři. Nemá smysl komentovat blbosti, nejlepší odpovědi na bláboly psychopatů je ticho a nezájem. A to ticho doporučuji používat v příštích týdnech. Kde ticho nestačí, je třeba odvážná akce.
Povím to příkladem: Na poště pražské městské části požádala v úterý odpoledne stará paní poštovní úřednici, aby jí přidala pět stovek na kredit mobilního telefonu. Paní na poště se slušivým firemním šátkem apartně uvázaným na uniformě jí to samozřejmě laskavě slíbila, ale neodhadla, že stará paní - jež se objevuje v Praze jen jednou v týdnu, protože doprovází vnučku na housle - lehko zjistí, že v mobilu kredit nebude. A tady je ta chvíle zděšení z toho, že někdo může být jako hyena, která má odvahu těch pár stovek ukrást.
Naštěstí měla babička na vsi zpovědnici, křehkou ženu, sociální pracovnici, která se nebojí. Ta zavolala na pražskou poštu a nechala si zavolat ke sluchátku zaměstnankyni z té úterní odpolední přepážky. Prostě jí vypověděla, že vše ví, ale že nechce jednat přes paní vedoucí, přičemž jistě ví o kamerovém záznamu, který by jim pomohl najít úterní odpolední setkání na přepážce. Pracovnice hovor ukončila slibem, že se po pětistovce podívá. Za chvíli volala, že peníze našla a kredit v mžiku babičce doplnila.
Přál bych si takové soudce, státní zástupce, policisty, faráře a úředníky. O těch dalších ani nemluvě. Našel jsem zatím sociální pracovnici a pár dalších...
Ilustrace Magdalena Kvasničková
Blog je volným pokračováním vzdechů na téma Ježíšových blahoslavenství. Tentokrát: "Blahoslavení tvůrci pokoje..."
