Moje psaní na podobné téma v jednom předchozím blogu pomohlo ke vzniku dalších textů. Asi nejvýrazněji svoje námitky sepsali Filip Outrata, Jáchym Gondáš nebo Jiří Hoblík ve svých textech. Jsem za to rád a považuji možnost diskuse za výsadu demokracie. A pokouším se odpovědět. Namítá-li se mi, že hovořím o příliš velkém vlivu médií a křesťanské agendě v závislosti na médiích, pak se pokouším vysvětlit, proč si to myslím. Naznačuji také, že mi jde o budoucnost mé církve stejně jako třeba katolické či baptistické a že nás spojuje daleko více, než peníze. Reaguji tedy postupně: 

Mediální stránka věci
Zákon 428/2012 Sb., o kterému tu je řeč, není restituční, to především pojmově. Nicméně média tento pojem jedou. Zmírňuje některé rysy minulosti a snaží se nastavit nové poměry v budoucnosti. Tím však mediální zmatení nekončí. Prezident svým nepodpisem 22.11.2012 dal zákonu volnou kolej (aniž by se umazal) a já jsem předpokládal, že si novináři i zákonodárci včetně aktivistů zákon přečtou.

Což jistě udělali, ale nečtou jej lidé přijímající z médií důležité zprávy jen jedním uchem. Jinak by bylo jasno, že je možné stížnosti a návrhy předběžných opatření dělat okamžitě na konci listopadu roku 2012. Když s nimi někdo přijde v únoru 2013, v předvečer podpisu smluv připravovaných podle harmonogramu zákona, je to mazaná mediální logika, protože to vypadá, jako by vláda a církve nezdravě spěchaly. Protože se politika dělá také přes média, byli jsme svědky srceryvných požadavků politiků, aktivistického přístupu sekretáře ústavního soudu, výzev občanů a tak podobně. Ale byl to jen mazaný mediální čmoud.

Samozřejmě, že pak zcela zanikne skutečnost, že vydávání nemovitostí zemědělských i nezemědělských má lhůtu 12 měsíců od nabytí účinnosti zákona, tj.: od 1.1.2013. Logicky tedy je zájem, aby před začátkem vydávání byly smlouvy - v nichž se církve zavazují, že nevznesou další nároky - samozřejmě podepsány. Protože běží lhůty, může podepisování považovat za uspěchané jen laik a nebo - politik. Protože i volení politici dnes uplatňují demokracii fanaticky a aktivisticky na ulici - a v médiích. Jistě, klidně i na ulici, ale ne v účelových zkratkách!

Mezicírkevní vztahy a demokracie

Bratři baptisté, které mám rád a nemám důvod to měnit, si museli být vědomi, že jejich postoj bude mít mediální dopad. Jejich prohlášení byla nejasná a nepřesná a hlavně chyběla. Nebylo jasno čeho se vzdávají a s čím počítají. No prostě poprask. Oficiální místa dalších církví taktně mlčela, ač se mohla cítit zaskočena. Já jsem psal jako člověk, který nesedí v žádném mezicírkevním grémiu, ale otázkám kolem vztahů státu a církví se věnuji dlouhodobě. Nepamatuji si žádné příspěvky do diskusí od bratří baptistů. Na žádné fórum nepřišli. Rozhodli se pozdě. Ale i nyní byli baptisté sami k sobě dost neopatrní, naváželi se do svých řad a prali své špinavé prádlo. Že mi vynadali na pokračování, to jsem celkem předpokládal, ale že dali najevo, že demokracie musí jednat na poslední chvíli, to mne rozesmutnilo.

Mne by teď zajímalo, jak si představují budoucnost. Zda se skutečně (jak píše bratr Gondáš ve článku pro PROTESTANT) považují za alianci nezávislých samostatných sborů, pak se mi zdá, že nejde jen o peníze a vztah ke státu, ale o existenci celé denominace. A pokud si myslí, že stát bude ochotně jednat s každým baptistickým sborem zvlášť, pak při snaze vlády Topolánkovy i Nečasovy jednat s církvemi a náboženskými společnostmi jako s celkem by mne zajímalo, zda si dovede bilaterální jednání se sbory baptistů představit také stát. Než opustím zmínky o baptistech, chci jen říci, že moje poznámky o pozemskosti peněz a mamonu nepravosti platí i o těch penězích, které si posbíráme, nejenom o těch od státu.

Tajnůstkářství?

Osobně mne zarazilo, když se po podpisu smluv nikdo z představitelů neúčastnil tiskové konference s premiérem. Nechápu, jak by nějaká demonstrace před Strakovkou mohla znectít důstojné bratry a sestry, aby museli zadním vchodem. Ale neřídím úřad vlády. Nechápu - a to dlouhodobě - mediální neumětelství církevních špiček. Celé schvalování mohlo být doprovázeno vysvětlováním, které by nijak nezastavilo politickou razanci oponentů a “reálpolitiku” kalkulujících hlasů v koaličních řadách, ale alespoň by nenaštvávalo obyčejné lidi a novináře mlčením.

Kdyby bylo na mně, daleko více bych nahlas a online sledoval osudy majetku a vydával aktuální svědectví o stavu původně církevního majetku, protože jsem přesvědčen, že se s vlastnickými poměry ještě před rokem 2008 i po něm hýbalo. A to přesto, že platil blokační paragraf. Církve zvolily proti mému gustu opačný způsob. Aby zabránily tomu, že nějaký majetek označí jako majetek k vydání a ono se na něm začne těžit či jinak bude průběžně znehodnocen, radši mlčely a připravovaly materiály. Nejsem představitel církve, takže to nemohu ovlivnit, ale taková je zřejmá pravda. Kdo čte běžně dostupné zprávy, zjistí, jakou revoluci způsobila blízkost vydávání původně církevního majetku v našich lesích. A to se spekulovalo, že bohaté české lesy mohly být před časem i zdrojem jistých předvolebních peněz... A dnes už bohaté nejsou?

Alternativy

Je pozdě na uvažování, že by se mohly poměry upravit jako třeba ve Francii, kde zjednodušeně řečeno: stát nese odpovědnost za všechny stavby, neb je jejich vlastníkem, a církve jsou odhmotněny a svobodny jenom k provozu. Nelze ani nastartovat americké poměry, ve kterých stát s klidným svědomím podporuje nezávislé církve jinak a ony to zase s klidným svědomím přijímají, třeba i baptisté v jižní konfederaci přijímáním financí na provoz své církevní školy. Prostě to nejde. Vybral se nejlepší z nejhorších způsobů, je vypsán v zákoně, dohodly se na něm společně často naprosto odlišné církevní a náboženské společnosti, tak proč je o tom tolik řečí?  Kdo zná rozpočet státu a jednotlivé procentuální poměry, také ví, že stát toto řešení nezničí, ba je i v jistém slova smyslu výhodné. Viz argumentace Vlády ČR.

V církvích se vede diskuse dlouho. Mohu neoficiálně mluvit za tu svou. Už v roce 1990 se Výroční konference Církve bratrské vyjádřila, že nepůjde do samostatnosti skokem. V roce 1991 jsme se rozhodli, že budeme chtít svobodu v platech kazatelů a k tomu směřujeme postupnými kroky. V našich celostátních grémiích se otevřeně diskutuje. V květnu roku 2012 byl podán řádný návrh na odmítnutí projednávané formy narovnání vztahů státu a církve ve věcech finančních. Na konferenci zástupců sborů v Písku hlasováním neprošel.

Pokud Ústavní soud ČR nevrátí nějaké procesy zpět, bude mít Církev bratrská hotov model nakládání s finančními prostředky někdy na podzim. Nebudeme si vyžadovat vrácení nemovitého majetku. Do podzimních měsíců se povede diskuse také o tom, jak bude ještě více aktivizován náš vlastní potenciál. Žádné nedemokratické dusno nevidím. Mohu se ozývat stejně, jako kdokoliv z mých kolegů a členů sborů, ale držíme to, na čem jsme dohodli.

Platí ovšem, že cokoliv z toho, co nám bylo a bude svěřeno, můžeme věnovat aktivitám, které potřebují rozvoj. Například Slezská evangelická diakonie má schodek na státním příspěvku v desítkách miliónů oproti minulým letům. Je třeba jednat spolu s ostatními diakoniemi a charitami, aby se tato situace změnila, protože umenšení státních financí na státu užitečnou péči o potřebné je šetřením na nesprávném místě. Je to důkaz špatné politiky státu. Ale je možné navíc - nikoli jako sanaci zlovolného rozhodnutí státu -  k rozvojovým projektům této či jiné diakonii a charitě pomoci z církevních peněz. Což se dosud i dělo a jistě i dít bude. To je jen příklad. Míst, kde bude užitečné spojit naše vlastní peníze a peníze z narovnání, je daleko víc.

Nedochází k žádnému semknutí řad ostatních církví, jak píše bratr Outrata, ani k žádnému vytváření obrazu vnějšího nepřítele. Dochází k racionálnímu pokračování toho, co si církve a náboženské společnosti navzájem slíbily. Církev nemá být podnikatelským subjektem, ale je třeba si připustit, že jsme správci svěřeného majetku - i bez nějakých transferů ze státu na církve - a že se musíme odpovědnosti učit. A držet daná slova a pečlivě zvažovat své nové sliby.

Související