Vše sleduji od chvíle, kdy se můj kolega, chebský římskokatolický farář Petr Hruška, rozhodl, že se zapojí do protestů. Obdivoval jsem jeho odvahu, se kterou přestoupil nepsanou čáru a našel si shromáždění mimo kostel a předpokládal, že mu protestující uvěří. Já mu uvěřil. 16. ledna 2013, zastíněno prezidentskými volbami, se v Karlových Varech sešlo shromáždění, které jazykem jednoho z transparentů říkalo: “Obracíme oči v Sloup!” a přálo si, aby náměstek hejtmana Karlovarského kraje pro školství odešel.

Protesty a občanský odpor mají smysl. Někdy ve své křehkosti také uškodí. Kdo si ale dovede zachovat vtipný nadhled, určitě vítězí, i když své protestem nezíská. V Karlovarském kraji účinek ale pomalu přichází. V rozhovorech o osudu Václava Sloupa se na oficiálních místech hledá schůdné řešení. Jak si neublížit v koalici a jak vyjít vstříc dotěrným protestům. Doufám, že záměr spolupracovat voliči karlovarské koalici spočítají v dalších volbách. Nicméně, téma je to už dnes poměrně závažné, když se začal angažovat také komunistický europoslanec Jaromír Kohlíček a pronesl hvězdná slova, která v podání jednoho z českých serverů zní takto: “Europoslanec si na pomoc vzal i srovnání s dnešní pozicí vojenského kaplana. „Dělá prakticky stejnou práci jako politruk,“ prohlásil Kohlíček s tím, že tak jako politrukovi se mohou vojáci svěřovat i kaplanovi.”


Tady je několik rozdílů, které je třeba zmínit: Politruk byl součástí velení a byl spjat s bojovými úkoly jednotky. To kaplan není už ze svého titulu. Je u jednotky pro bolavé duše a musí dokonce občas jít i proti velení. Ke kaplanovi se přichází pro úlevu a on nesmí zpovědní tajemství vyzradit. K politrukovi se chodilo donášet proto, aby svodky putovaly dál a končily někde u vojenské kontrarozvědky. Spojuje-li někdo dohromady kaplana a politruka, je naprosto vedle. Nicméně, leckdo by to panu Kohlíčkovi odkýval a nemusí to být politicky organizovaný komunista. A to mne trápí víc, než komunista na krajském úřadě. Komunistické myšlení ve stranách všech barev spektra i mimo ně, to je naše zhouba.

A přidám příběh: Měl jsem na vojně kamaráda. Jindřich Babelovský sloužil jako kuchař, zašíval se v kuchyňském skladu a četl a přemýšlel a taky někdy spal. Vojna se musela občas zaspat. Dlouhé diskuse doprovázené příliš krátkými cigaretami, jejichž špačky se tedy vršily v rezavé konzervě bodákem otevřené, ukazovaly, jak nekonečné jsou debaty o Bohu a o církvi. Noc vše kryla důvěrností. Půjčil jsem mu také knihy, které jsem si přivezl z posledního opušťáku. Staré dějiny církve a jiné spisy. Poctivě orazítkované rodinným jménem.

Jindřich byl hodnej, ale blbej. Když jej za zašívání trestali strážemi, dostal se do stejné polepšovny, kterou jsem musel absolvovat já. Protože v boudě uprostřed polí nebylo třeba hlídat nepřítele, spíše jsme se bavili poskakujícími zajíci a krákajícími havrany, napadlo jej, že si bude číst. Jíst, číst, kouřit a spát... To bylo pro stráž zapovězené, ostatně se nám to říkalo při každém poučení stráže. Jindřich si tedy vzal do boudy dějiny církve. Vždycky dělal věci naopak. Dévéťák mu to při kontrole zabavil. A já šel k politrukovi. Nahoře, na brigádě, seděl pplk. Budriga a snažil se mi nahnat strach. Československé nadávání (to bylo jedno z kouzel společné republiky) vypadalo docela komicky, i když nahánělo hrůzu.  

Budriga však neskončil u flastru, který jsem myslím tehdy nakonec nedostal, ale u zpovědi, protože s rodiči chodil na Slovensku jako kluk do lutherského kostela a dobře se vyznal v tom, co si v mé knížce nalistoval. Dokonce mi ji později i vrátil. A protože se mi politruk zpovídal, musím tady skončit, abych nic nevyzradil i když jsem pro jistotu i jména změnil.

Takže, pane Kohlíčku, je to přesně naopak. Politruci, co měli ještě nějaké svědomí, se farářům zpovídali, protože těžko mohli snést idiotské záměry strany a vlády a příšerné mezilidské vztahy Československé lidové armády. Pamatuji si jednoho z mladých politruků, který si nechal sešít uši jako Spock ze Star Treku, jen aby se z té vaší sekty dostal - byť jako magor. Tak to je!