Není to zdaleka poprvé, kdy KLDR hrozí „vypovězením příměří“. Již v dubnu 1994 severokorejské ministerstvo zahraničí nazvalo dohodu o příměří „prázdnými listy papíru“. O měsíc později KLDR pohrozila, že pokud se uskuteční americké námořní cvičení, nebude nadále podmínkami příměří vázána. Cvičení se přesto uskutečnilo, na což KLDR zareagovala ukončením své účasti ve vojenské komisi pro příměří (Military Armistice Commission) - klíčovém orgánu pro vyšetřování a řešení případného nedodržení klidu zbraní. 

V roce 1996 KLDR prohlásila, že se zříká svých povinností daných příměřím, včetně udržování demilitarizované zóny. V roce 2003 pohrozila KLDR nedodržováním příměří hned dvakrát, nejprve v únoru v reakci na pravidelné americko-jihokorejské vojenské cvičení. Podobně v srpnu 2006 před jiným pravidelným cvičením vydala KLDR prohlášení, že se konání cvičení rovná vyhlášení války, a KLDR proto nebude nadále příměří dodržovat. Naposledy Severní Korea deklarovala, že příměřím není vázána, v roce 2009 s tím, že se „Korejský poloostrov z právního pohledu okamžitě vrátí do válečného stavu a naše ozbrojené složky podniknou příslušné vojenské kroky“.

Klíčovým kontextem nynější situace jsou informace zveřejněné odcházející administrativou prezidenta I Mjong-baka letos v lednu. Podle nich probíhaly v druhém roce jeho vlády (2009) v Singapuru a Kesongu tajná jednání s Pchjongjangem o uskutečnění dalšího severo-jižního summitu. KLDR ale požadovala obnovení dodávek potravinové pomoci ve formě desítek tisíc tun rýže a hnojiva v hodnotě okolo půl miliardy USD. Prezident I za summit zaplatit odmítl, a jednání tak v lednu 2010 skončila neúspěchem. Krátce nato došlo v březnu 2010 k potopení jihokorejské korvety Čchonan a v listopadu 2010 KLDR dělostřelecky napadla jihokorejský ostrov Jonpchjong. 

Nastupující jihokorejská prezidentka Pak slibovala v kampani méně rigidní a konfrontační přístup vůči KLDR, než zastával její předchůdce. Pro Pchjongjang proto nedává smysl zahodit možnost získání potřebné potravinové i jiné pomoci tím, že by zlepšení vztahů mezi Korejemi vyloučil vojenskou provokací hned na začátku jejího pětiletého období. Současná verbální přestřelka je proto hlavně přípravou vyjednávacích pozic.

Prohlášení v obou Korejích jsou ale určena i pro domácí publikum. Na severu bývá nedostatek potravin nejpalčivější po dlouhé zimě, a proto není na škodu připomenout obyvatelstvu, že za to mohou američtí váleční štváči a jejich jihokorejští přisluhovači. Třeba i tím, že se na autobusy v hlavním městě hodí maskovací sítě a vůdce navštíví frontové jednotky. Jako omluva přetrvávajícího nedostatku se režimu jistě bude hodit i aktuální přitvrzení mezinárodních sankcí.

Na jihu pak jde hlavně o důvěryhodnost ozbrojených složek, které se při posledních dvou útocích v roce 2010 příliš nevyznamenaly. Ostatně, nejen při nich: v říjnu loňského roku severokorejský zběh bez problémů překročil „přísně střeženou“ hranici kopírující 38. rovnoběžku a jihokorejským vojákům se vzdal tak, že zabušil na vrata jejich kasáren. Ani nastupující administrativa prezidentky Pak si nemůže dovolit reagovat na výhrůžky KLDR hned od začátku defenzivně.

Příměří je tedy po x-té vypovězeno a vojáci na obou stranách si v náležitě vypjaté atmosféře pořádně zacvičí. Mezitím, anebo jen brzy poté, se na neznámém místě a v maximálním utajení poprvé sejdou vyjednávači prezidentky Pak a vůdce Kima, stejně, jak se to dělo již za jejich otce a děda – první tajná jednání proběhla v roce 1972 z iniciativy otce nové prezidentky, tehdejšího prezidenta Jižní Koreje Pak Čong-hui, a Kim Ir-sena...

 

Michal Vodrážka

Autor je tajemníkem Česko-korejské společnosti, v dětství žil v KLDR. Studoval mezinárodní právo v ČR a mezinárodní vztahy v Jižní Koreji a USA.


Je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO.

Související