Na straně druhé však nelze přehlížet, že toto „zahraničněpolitické ticho“ bylo do velké míry způsobeno nedostatkem jasných strategických vizí a silného politického vedení. Česká republika proto často působila jako do sebe zahleděný aktér, který nemá přílišný zájem o zasahování do dění ve svém okolí. 

 - přečtěte si, co o Agendě 2013 řekli politolog Petr Robejšek, první náměstek ministra zahraničních věcí Jiří Schneider a bývalý diplomat Karel Kovanda

ČR nepochybně čelí výzvám, které pramení spíše z vnitrostátního než zahraničněpolitického vývoje. To však není ospravedlněním pro to, aby klíčoví představitelé rezignovali na formulaci české pozice k současným světovým problémům. Na nejvyšší politické úrovni v roce 2012 chyběla dostatečně hlasitá, konzistentní a jasná vyjádření např. k otázkám dalšího vývoje evropské integrace a pozice ČR v Evropské unii, posilování autoritářských tendencí v Rusku, orientaci bezpečnostní politiky po odchodu z Afghánistánu v roce 2014, konfliktu v Sýrii, výrazně kritičtějšímu postoji USA a EU k politice Izraele nebo boji proti změně klimatu. Ve všech případech se přitom jedná o témata, k nimž nejenže má ČR co nabídnout, ale která se jí především bezprostředně dotýkají. 

Absence politického vedení byla o to větším problémem v situaci, kdy se Koncepce zahraniční politiky ČR z roku 2011 vydala cestou nejmenšího společného jmenovatele a neurčila prosazování zájmů a hodnot jednoznačný směr. Nedostatečnou úroveň strategického plánování pak jen potvrzuje fakt, že vláda dosud nepředložila koncepční dokument k evropské politice, k němuž se zavázala v programovém prohlášení. Problematická je také podoba Obranné strategie ČR, která je kvůli uspěchané přípravě, kdy byla na poslední chvíli posunuta uzávěrka a výrazně zúžen autorský kolektiv, spíše promarněnou příležitostí.

Dlouhodobé podceňování mezinárodního kontextu českou politickou scénou v roce 2012 bohužel zintenzivnilo neblahý trend, jímž je přelévání vnitropolitických a stranických konfliktů do fungování zahraniční politiky a obrazu České republiky ve světě. Asi nejtypičtějším projevem této tendence byl projev premiéra Nečase na brněnském strojírenském veletrhu, v němž jako „módní politické projevy“ odsoudil podporu odsouzeným členkám ruské skupiny Pussy Riot nebo tibetskému dalajlámovi. Na zpochybnění premis české zahraniční politiky i jejich konkrétních projevů má premiér jistě právo – byť si lze představit vhodnější fórum pro prezentaci takové kritiky. Z politického kontextu ovšem vyplývá, že jeho projev nebyl vážně míněnou snahou zahájit debatu o zahraničněpolitických prioritách, ale taktickým krokem reagujícím na otřesenou pozici v rámci ODS.

Existenci několika mimoběžných linií zahraniční politiky se tak v roce 2012 rozhodně nepodařilo překonat – spíše naopak. Zjevné rozpory mezi postoji Černínu, Hradu a Strakovy akademie panovaly nejen v otázkách evropské integrace, ale bylo možné je postřehnout i v reakcích na nejnovější vývoj v arabském světě včetně občanské války v Sýrii, v Rusku či v srbsko-kosovských vztazích. Vláda, která by měla zahraniční politiku zaštiťovat, byla v klíčových otázkách rozpolcena mezi ODS a TOP09. Odcházející prezident, který je v dikci Ústavy vykonavatelem vládní politiky a reprezentantem národních zájmů, využíval zahraniční politiku jako hlásnou troubu svých soukromých názorů, které často byly s vládními stanovisky a postoji MZV v přímém rozporu. Ozvěnou konfliktů na nejvyšší politické úrovni byla nedostatečná koordinace či dokonce institucionalizovaná rivalita na úrovni ministerstev a dalších centrálních úřadů. Jako příklad může sloužit nejen opakovaně konstatované – a stále neřešené – soupeření mezi MZV a MPO v oblasti ekonomické diplomacie, ale i lapsy v komunikaci ministerstev zahraničí a vnitra při udělování politického azylu ukrajinským občanům.

Nejde jen o to, že se ve stranických a byrokratických hrách ztrácí sama idea jednotného prosazování zájmů státu a jeho občanů. Tyto hry necílí primárně na zahraniční aktéry, ale přesto – nebo možná právě proto – mohou mít závažné dopady na důvěryhodnost země u ostatních členů mezinárodního společenství. Zpochybnění zásadního postavení ochrany lidských práv utvrdí Rusko nebo Čínu v přesvědčení, že tato dimenze české zahraniční politiky je jen zástěrkou pro jiné zájmy. Dvoukolejný systém ekonomické diplomacie nemůže přinést kýžený efekt v podobě účinnější podpory českých exportérů a investorů v zemích, kde se bez pomoci státu neobejdou. Programy transformační spolupráce neponesou kýžené ovoce, budeme-li současně občanům Ukrajiny a Běloruska prostřednictvím vízové politiky dávat najevo, že nestojíme o jejich přítomnost nebo dokonce návštěvu na našem území. Partnery v EU budeme těžko vnímáni seriózně, když se čeští politici nejsou schopni dohodnout na vytvoření trvalého, funkčního mechanismu koordinace evropských záležitostí, nemluvě o postojích prezidenta, který stojí zcela mimo seriózní integrační diskurz. Tyto problémy navíc nejenže nejsou řešeny, ale na politické úrovni se o nich nevede ani vážná diskuze. 

Výše zmíněné politické a institucionální spory jen podtrhují fakt, že česká zahraniční politika je v důležitých otázkách nekonzistentní, reaktivní a postrádá strategický rozměr. Navzdory spektru přijímaných dokumentů nelze identifikovat nic, co by připomínalo českou grand strategy. Priority zahraniční politiky jsou nezřetelné, protože schopnost oddělit podstatné od méně důležitého vyžaduje dlouhodobou strategickou rozvahu i politickou odvahu – a obojího se v současné situaci české zahraniční politice nedostává. Důsledkem jsou opatrnické postoje, které kromě občasného trucování v evropských otázkách nevedou k jasné, viditelné mezinárodní iniciativě, jež by se opírala o dobře vyjednaný a pevný domácí konsensus. V situaci, kdy Českou republiku neohrožuje žádné větší externí ani vnitřní nebezpečí a může těžit ze všeobecně příznivého mezinárodního kontextu, není politická reprezentace schopna přijít s vizí, která by tohoto stavu dokázala kreativně využít.

 

Vít Dostál, Jakub Eberle, Tomáš Karásek

Autoři jsou analytiky AMO.

Text je částí úvodní kapitoly publikace AMO Agenda pro českou zahraniční politiku 2013, která vychází dnes. Sledujte live-tweet na Twitteru AMO.

 

Tento text vyšel v časopise Přítomnost.

Související