Nic nebudí větší emoce, než když lidé přicházejí o peníze při pádech finančních institucí. Nikdy nezapomenu na televizní reportáž po pádu jedné z kampeliček.

Starší muž vyprávěl do kamery, jak své úspory - asi 300 tisíc korun - svěřil nejdříve České bance, po jejím krachu pak AB bance. V obou případech dostal peníze zpět od státu. Do třetice všeho zlého je vložil do právě krachující kampeličky. Reportáž s mužem a jeho problémy nepokrytě sympatizovala. Mě ovšem spíš zaujalo, že hrdina reportáže systematicky vybíral instituce, které sice platily o nějaké procento dvě vyšší úrok než velké banky, ovšem za cenu o poznání vyššího rizika.

Výnos ze spekulativního chování ve výši několika málo tisícovek ročně inkasoval rozhněvaný muž, náklad ve výši trojnásobku jeho úspor nesl daňový poplatník - ruku v ruce s pojištěncem fondu pojištění vkladů (což je ovšem prakticky totéž). Tím nechci říci, že za situaci mohl onen muž - prostě se spoléhal na to, že regulátor zajistí, aby licencované finanční instituce nezkrachovaly. Nicméně opakovaným výběrem špatných bank jistou spoluodpovědnost nesl. Určitě větší než ti, kteří nechali peníze na bezpečnějších (méně výnosných) účtech a na úhradě jeho spekulace se podíleli rukou nerozdílnou.

Na Kypru nyní sledujeme něco podobného ve větším měřítku. Kypr se v posledních dvou desetiletích stal bankovním a offshorovým rájem. Bankovní sektor nabobtnal do rozměrů mnohonásobně větších, než odpovídalo velikosti země, a dával dobré zaměstnání zástupům Kypřanů, kteří by jinak museli hledat obživu v jiných, méně lukrativních oborech. Další lidé našli zaměstnání jako správci zahraničních firem, účetní, právníci či třeba auditoři. Země prosperovala a nikdo neprotestoval.

V okamžiku, kdy část aktiv bank ztratila hodně ze své hodnoty (mimo jiné i kvůli vysoké angažovanosti v Řecku), nastal problém. Když podobný problém nastal koncem 90. let u nás, pro stát nebylo až tak obtížné vyřešit problém rekapitalizace bank z vlastních zdrojů. Bankovní sektor Kypru je však tak velký, že řešení je zcela mimo možnosti kyperského státu - nemluvě o tom, že Česko mělo před rekapitalizací bank státní dluh minimální, zatímco ten kyperský byl alarmující už před bankovním kolapsem.

V této situaci nabídla pomoc eurozóna s tím, že ale necelou třetinu díry v bilanci kyperských bank zaplatí sami majitelé vkladů. Jistě, je to nespravedlivé v tom smyslu, že běžný kyperský občan za situaci nemůže a na rozhodnutí vybudovávat v zemi bankovní ráj neměl přímou účast. Nakolik je však spravedlivé, aby náklady na sanaci kyperských bank nesl marocký stánkař na předměstí Paříže, německý výrobce lederhosen či třeba slovenský dělník v korejské automobilce?

Ano, zvolené řešení má vady na kráse. Likvidace druhé největší banky Laiki a uspokojení vkladatelů z likvidačního zůstatku je zcela standardní a nelze mu nic vytknout - stejným způsobem jsou vypořádáváni třeba věřitelé Lehman Brothers. Otazník visí nad řešením Bank of Cyprus, kde bude část vkladů odčerpána zvláštní daní. Na druhé straně při aplikaci řešení a la Lehman by vkladatelé přišli ještě o mnohem víc. A je velmi nepravděpodobné, že by bez pomoci eurozóny Kypr měl dostatek prostředků na výplatu byť jen té pojištěné části vkladů. Eurozóna vystupuje v roli pojišťovny, která nabízí pojištění domu proti požáru v situaci, kdy je dům v plamenech. Vyšší než obvyklá míra spoluúčasti majitele je v takové situaci zcela na místě.

Související