Když Miloš Zeman formuloval programové teze pro svou politickou stranu SPOZ, odkazoval se právě na svůj švédský vzor. „Příklad Švédska nám ukazuje, že právě vysoká míra progresivního zdanění zvyšuje i konkurenceschopnost země a současně zachovává i sociální smír,” napsal v obhajobě švédského socioekonomického systému.

„Z toho vyplývá, že jsem zastáncem skandinávského modelu, tzn. vysokého zdanění, investice výnosu z tohoto zdanění do investic a nikoli do spotřeby, včetně investic do veřejného sektoru, jako je zdravotnictví, školství, ale také do infrastruktury, do bytové výstavby a obecně do programu, který bych trochu mohl srovnat s rooseveltovským New Dealem,“ potvrdil Miloš Zeman ve svém rozhovoru pro server Investujeme.cz.

Podobné představy o Švédsku se držel i Miroslav Kalousek, když na návrh na snížení daní a zároveň zachování úrovně sociálních služeb, odpověděl, že „nemůžeme mít švédské veřejné služby za rumunské daně“. Jak ale skutečně vypadají švédské investice do veřejného sektoru a proč ke Švédsku vzhlížejí evropští politici napříč politickým spektrem?

Pipi Dlouhá punčocha

José Angel Gurría, generální tajemník OECD, nazval švédskou ekonomiku „silnou jako Pipi Dlouhá punčocha“, protože jako jedna z mála evropských zemí úspěšně čelí ekonomické krizi. Týdeník The Economist přirovnává Švédsko k ekonomické „polární záři“ a nedávno věnoval speciální reportáž právě „severskému supermodelu“, který zcela neodpovídá levicovým stereotypům.

Švédsko prochází zásadními změnami od osmdesátých let, kdy bylo známé svými extrémně vysokými daněmi a všeobjímajícím sociálním státem. Toto období nejlépe ilustruje případ Astrid Lingren, autorky Pipi Dlouhé punčochy, jíž byla v roce 1976 spočítána daň na 102% příjmu. Takovým extrémům ovšem měly zabránit postupné daňové reformy od počátku devadesátých let. Nyní ve Švédsku funguje progresivní daň z příjmu a stát postupně zrušil některé další daně, například dědickou daň, darovací daň, daň pro bohaté a majetkovou daň. Co je důležité pro podnikání, je korporátní daň, která se letos ve Švédsku sníží z 26,3 % na 22 %. To je ovšem stále víc než v ČR, kde korporátní daň v posledních letech klesla z 31 % na 19 %.

Švédsko zároveň upravilo své daně z příjmu tak, aby zejména méně kvalifikovaní pracovníci získali větší motivaci k práci. Stát zároveň ztížil podmínky pro získání některých sociálních dávek a také omezil jejich výši. Správu některých sociálních služeb stát předal do soukromých rukou, a tak si nyní Švédové mohou více vybírat mezi veřejnými a soukromými školami nebo nemocnicemi. Mezitím tak klesly veřejné výdaje ze 67 % HDP v roce 1993 na 51 % v roce 2011 a Švédsko zvládlo zredukovat svůj veřejný dluh, čímž se obrnilo před rizikem dluhové krize. V porovnání se Švédskem jsou české veřejné výdaje nižší, podle posledních údajů činí 43 % HDP, ovšem státní dluh pomalu, ale vytrvale roste (viz statistiky Eurostatu).

Tajemství je v důvěře

Na druhou stranu švédský veřejný sektor stále zaměstnává až 30 % pracovní síly, v porovnání s průměrem OECD, který se drží na 15 %. Zároveň ale Švédsko nebrání volné ruce trhu, i když musí přihlížet bankrotu národní automobilky Saab a čínské kontrole nad další švédskou automobilkou Volvo.

Švédský příklad není ideální – stále tu mnoho lidí žije ze státní podpory a mladí nadaní Švédové utíkají před daněmi do zahraničí. Co je ale záviděníhodné, je švédská důvěra ve fungování vlastního státu. Švédové jsou ochotnější platit vysoké daně, když vědí, že s jejich penězi bude rozumně naloženo. A i když se stále část Švédů obává zneužívání sociálních dávek, z pravidelných průzkumů veřejného mínění vyplývá, že švédská důvěra v sociální stát mírně roste, a to se nezměnilo ani se současnou ekonomickou krizí – zdá se, že Švédsko si tím nejhorším prošlo v devadesátých letech a nyní těží z tehdejších reforem.

Když Miloš Zeman hovoří o sociálním smíru, nezmiňuje skutečnost, že česká společnost je podobně rovnostářská jako ta švédská. Alespoň podle posledního průzkumu OECD je Giniho koeficient v Česku i ve Švédsku na shodné hodnotě 0,26, což ukazuje, že rozdíl mezi příjmy nejchudších a nejbohatších obyvatel je poměrně nízký.

Zdá se tedy, že proklamovaným českým cílem by nemělo být dosahování budoucího sociálního smíru, jako spíše zvýšení důvěry ve funkčnost sociálního systému. Což bez ohledu na politickou rétoriku neznamená posun doleva, nýbrž spíše ochranu před zneužíváním sociálních dávek a boj proti korupci. Příklad Švédska ukazuje, že potřebné reformy lze okoukat napravo i nalevo od politického spektra, i když pro úplné okopírování švédského modelu by se asi nepodepsala žádná česká vláda, ať už by byla jakéhokoli složení.

Článek byl publikován na serveru Pohled zvenku.

Související