Nejprve bych rád zdůraznil, že jsem zásadně proti výrokům typu “kdyby Japonci při havárii ve vteřině X udělali Y, nemuselo se ve Fukušimě nic stát”.

Ani zde nebudu popisovat, co se ve Fukušimě stalo, ani jak probíhají dekontaminace, čtenáře odkážu na vyčerpávající výklady kolegy dr. Wagnera.

A Černobyl, který se stal právě 26. 4., byl popsán snad ze všech úhlů.

 Mě trápí jiná věc, více systémová. Pokud si pamatujete, další dvě elektrárny, Onagawa a Fukušima 2, na japonském pobřeží byly zasaženy zemětřesením i tsunami v onen den více než zničená Fukušima 1, ovšem tyto dvě přežily přírodní katastrofu bez problémů. Jak to? Kde je proklamovaná kultura bezpečnosti a sdílení zkušeností? Proč na Fukušimě 1 např. nepostavili později stejnou hráz jako na Fukušimě 2. A k tomu americké varné bloky, podobné těm ve Fukušimě, měly instalovné systémy, které by např. výbuchy vodíku odvrátily. Jak to, že je neměli Japonci? Nemáme snad nějakou organizaci, která má přímo toto v popisu práce? 

Pojďme si udělat zběžný pohled na nehodu ve Three Mile Island II (TMI II). Ta se stala v 70. letech v USA a tehdejší socialistický tabor si dělal legraci z Američanů, že tak dlouho zmatkovali kolem TMI II reaktoru, až jeho palivo úspěšně roztavili a elektrárnu zničili (mimochodem bez obětí, zranění, kontaminace i zásadních úniků radiace). Zajímavé bylo, že zmatek nastal ve stejné konfiguraci, která předtím proběhla na elektrárně Davis Besse, kde se však se situací popasovala obsluha dobře. Jen tuto zkušenost operátorům v TMI II jaksi nikdo neřekl, ti pak ventily ve stresu otevírali jinak, a to bohužel nesprávně. Američané pochopili systémový problém = založili v Atlantě dobrovolnou organizaci INPO (Institute of Nuclear Power Operators), která sdílí informace o jaderné bezpečnosti mezi americkými reaktory a zlepšuje ji na všech elektrárnách v USA konzistentně. INPO ovšem nepokrývalo a nepokrývá Japonsko. Bohužel.

A nyní zpět k Černobylu 1986. Po této nehodě, kterou SSSR tutlalo, dospělo mezinárodní společenství mimo jiné k poznatku, že by bylo vhodné  založit “něco jako mezinárodní INPO”. Jenže se do toho vložily politické zájmy a Atomová agentura ve Vídni a vzniklo WANO (World Association of Nuclear Operators), které rozhodně není INPO, i když se tak tváří.

Obě organizace, INPO i WANO, vykonávají sice inspekce jaderných elektráren a hodnotí jadernou bezpečnost. Každá ovšem jinak.

Mě trápilo, PROČ několikeré inspekce WANO neřekly ve Fukušimě 1, že mají mít stejné systémy jako novější Fukušima 2, nebo Onagawa? Proč WANO nedoporučilo použít stejné systémy jako mají americké varné reaktory (jinak naprosto stejné konstrukce)? Anebo z WANO toto doporučili, a ve Fukušimě 1 to neudělali? Jak z WANO tak z TEPCO (provozovatel Fukušimy 1) se k tomu nikdy nevyjádřili. A tak jsem vyrazil minulý měsíc do Atlanty, sídla INPO i WANO, abych si udělal obrázek, jak tyto organizace fungují.

INPO je úspěšné, dnes sdružuje všechny americké jaderné elektrárny. Členové platí do INPO příspěvky od zhruba 60 000 dolarů ročně a za to jsou jejich jaderná bezpečnost a systémy auditovány kolegy z jiných elektráren. Každý rok se udělá tabulka se známkami pro všechny reaktory, pěkně jako ve škole, a ředitelé elektráren na společném setkání hned vídí, jak na tom jsou. Faktor ostudy funguje. Všechny události jsou sdíleny všemi  (v důvěrném režimu) a prohřešky jsou hlášeny regulačnímu orgánu (v USA to je NRC, obdoba našeho SÚJB). Tento týmový přístup vede k tomu, že zlepšení jsou aplikována na všechna zařízení a americké elektrárny jsou zlepšovány všechny jednotně a stejně.

Kočkopes WANO je, dle mě, typický mezinárodní moloch = má hlavní sídlo v Londýně a čtyři regionální centra v Moskvě, Paříži, Tokiu a Atlantě (to je ve stejné budově jako INPO, takže mi neunikly). Elektrárny si vyberou svoje centrum (např. ČEZ je v moskevském), zaplatí do WANO asi ¼ milionu dolarů ročně, pošlou do centra své zástupce, a pak do jejich elektrárny dorazí mezinárodní mise, která má dělat podobnou kontrolu jako INPO v USA. Ale zjevně to nedopadá stejně. Nejenže veřejné "známkování" chybí, nic se nesdílí z jednoho centra do druhého a ještě celá ta taškařice stojí více peněz. Například konkrétní doporučení z amerických varných reaktorů se k Japoncům nedostalo, protože Tokio a Atlanta sdílejí jen obecně manažerské tabulky (aby byly politicky korektní). Navíc každé centrum samozřejmě komunikuje v jiném jazyce. A situace je ještě horší – ani uvnitř stejného WANO centra se nic zásadního neděje – jak jinak vysvětlit, že se doporučení z Onagawy a Fukušimy 2 neaplikovala do Fukušimy 1. Že by to snad WANO neřeklo japonskému jadernému regulátoru (který mimochodem tehdy patřil pod ministerstvo a byl v konfliktu zájmu, ale to je na jiný článek)? Proč tedy WANO máme, když fatálně selhává plnit své úkoly?

Nemyslím si to jen já. Zajímavě je, že do INPO začaly vstupovat i neamerické subjekty (např. Slováci a Slovinci). Též je zajímavě, že jako správný moloch si WANO dnes chce přes regulátory vynutit povinnou účast všech elektráren na světě. Asi tuší, že má máslo na hlavě. Můj názor je pro WANO zdrcující – myslím, že je dobré tak akorát pro turistiku a v mnohém dělá totéž co Agentura ve Vídni nebo INPO, akorát hůře. WANO by se mělo v nynější podobě zrušit a nahradit akčnějším modelem. Svět se z Černobylu nepoučil. Může se poučit z Fukušimy.

Související