Jde o českou, pravděpodobně středověkou zkomoleninu volání o smilování. “Kyrie eleison!” což znamená “Pane, smiluj se!” Z nějakých dobrých důvodů zůstalo napříč světem a vyznáními pevně i v latinské římské liturgii několik řeckých slov. A my jsme pravděpodobně specialisty na dobré zkratky. Český smysl pro humor a nezdolná mentalita otroků, co radši špičkují, než bojují, nás pasuje do výtečných autorů glos a veselých rčení.
Třeba jeden cyrilometodějský příklad: Crha nebyl jen skvělým československým brankářem mého dospívání, ale byla to také zkomolenina jména Cyril. Metoděj byl zase v českém pojetí až do devatenáctého století prostě Strachota. Řecké Metoděj nějaký dobrý žák překládal po latinsku od slova metus, což je strach. Věrozvěstové tak byli překřtěni na jasnou dvojici z nějakého komiksu: Crha a Strachota.
“Kyrie eleison! Kriste, eleison! Kyrie, eleison!” tedy zkráceně “Krleš!” nevolají lidé jen ve chvíli průšvihu, když už selžou všechny pojistky. “Krleš!” se volá preventivně, řádně, důstojně. Skoro tak, jak by volal dobíhající host ke hromadné svatební fotce - “Ještě já!”. “Krleš!” je samozřejmě také přiznání výrostka, který posprejoval fasádu. “To jsem byl já...” když couvá před důkazy. “Krleš!” je ale také svatební “Ano, slibuji!” od snoubence. Stejně tak zní tím způsobem i každé oficiální přijetí pověření ke službě. “Krleš!” měli volat kandidáti na soudce, prezidenty, policisty...
Že je to nesmysl? Že je to pitomost a o smilování volá jen břečka? Ano, to je právě ten problém, o kterém píšu. Navykli jsme si, že na všechno stačíme, protože jsme vzdělaní a i kdyby ne, vyšplháme se po lidských právech kamkoli. Když opravdu chceme, i bohové se skloní! Odnaučili jsme se respektovat svoje meze. Ač v tom jiní vidí vítězství, já v tom nacházím prohru. Já budu pečlivě trénovat a dřít a před i za každým schodem, který se naučím zdolat, zvolám své “Krleš!” protože to k životu patří! Bez “Krleš!” jsme nebezpeční amatéři.
Pobožní zmetci, jak mne a moje okolí nazývají moji přátelé, se to “Kyrie...” naučili oddrnčet v liturgii a taky nevědí. Taky se tak nepasují, také nevolají jako lidé žijící z milosrdenství. Tedy, není to na nich znát. Protestanti s odporem k liturgii to "Kyrie!" zažvanili v teologii. Když se mají přimlouvat, udělají z modlitby druhé kázání. Prostě jedni “Krleš!” nepotřebují, jiní ho zapomněli.
Přitom je v něm krása! Přitom je v něm pevný krok, dobré řemeslo a veselý švih. Za své “Krleš!” se nemusíme stydět nad zavinovačkou s růžovým uzlíčkem nervů a stejně tak při ukládání urny s popelem do země. “Krleš!” to je síla! Někdy jej slyším v tom našem českém či středoevropském “Ježišikriste!” ať už zní tak, či “Kristušmária!” Každého podporuji, aby se ozýval ne jen mechanicky, ale ze srdce. Fandím mu jako jiní Bohemce... Většinou to má ale opačný výsledek. Ten dotyčný si dá dobrý pozor, aby se už Božího jména nedotýkal. Škoda!
“Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se!”
