Ve víkendové příloze Lidových novin s názvem Orientace vyšel poměrně obsáhlý (z velké části zrecyklovaný) článek šéfa této přílohy Matyáše Zrna s úderným názvem „Válka žen proti mužům“. Čtenáři a čtenářky se v něm dozvídají, nakolik je současné feministické hnutí zhoubné, že mu jde pouze o výhody pro ženy a jeho smyslem je boj proti mužům. Zrno emotivním tónem opakuje stále stejné polopravdy a mýty a snaží se tak vyvolat dojem, že Evropou (a možná i celým světem) obchází strašidlo „genderového feminismu“. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že ke zděšení zdaleka není důvod. Válka pohlaví ani „Sexmise“ se nechystá.

Gender není pohlaví

Pojďme si nejprve utřídit pojmy a fakta. Termíny „pohlaví“ a „gender“ nejsou synonyma, která lze zaměňovat jako hot dog a párek v rohlíku, jako to dělá autor článku. Tvrdit, že pohlaví je nepodstatné a gender naopak podstatný, je značně nepřesné a zjednodušující. Odlišení biologické (pohlaví) a kulturní (gender) stránky naší identity má svůj hluboký smysl, který je zřejmý, pokud si položíme jednoduchou otázku: co je v základu nerovného postavení žen a mužů ve společnosti?

Pokud vás napadá, že nic takového neexistuje, stačí se podívat do statistik – nedostatečné zastoupení v politice a rozhodovacích pozicích, nižší platy, častější zkušenost se znásilněním či domácím násilím... Jevy, které pan Zrno zřejmě považuje za nevýznamné. Biologické pohlaví bezpochyby existuje (Judith Butler, kterou autor cituje v té nejvulgárnější nepřesné interpretaci, nechme nyní stranou), jde jen o to, do jaké míry jsou rozdíly ve společenském postavení žen a mužů dány pouze těmito (biologickými) rozdíly a nakolik jsou dány spíše představami o ženách a mužích nebo lépe o „mužství“ a „ženství“.

Zkuste se zamyslet nad typicky ženskými a typicky mužskými vlastnostmi. Napište si je na papír. Můžete si i zkusit nakreslit, jak si představujete ženu a jak muže. Kolik z vlastností se týkalo přímo biologického pohlaví? Kolik znaků, které jste si nakreslili, souvisí s biologií? Vždyť i typické označení toalet staví na oblečení, nikoli na sekundárních pohlavních znacích. A zkuste si položit otázku, zda ženy a muži, které znáte, jsou skutečně všechny a všichni nadány a nadáni „ženskými“ a „mužskými“ vlastnostmi. Nejspíš ne. A právě v tom je základní nepochopení Zrnova textu – feminismus neříká, že mezi muži a ženami neexistují žádné rozdíly (některé proudy feminismu na nich dokonce stavějí!). Říká však, že nelze přeceňovat rozdíly mezi muži a ženami jakožto skupinami, že všichni muži nejsou stejní a všechny ženy nejsou stejné. Jinými slovy, říká, že rozdíly mezi konkrétními dvěma ženami mohou být stejné nebo větší než rozdíly mezi konkrétní ženou a konkrétním mužem.

Když to shrneme: zatímco pohlavím označujeme biologické danosti, gender zachycuje naše společenské role. Tedy ty vlastnosti a očekávání, která se na biologický základ nabalují v průběhu života. Role mužů a žen se mění v průběhu historie a liší se i v jednotlivých částech světa. „Být ženou“ v 21. století v České republice není totéž jako „být ženou“ řekněme v antickém Řecku... Přesně to měla na mysli svým výrokem „Člověk se ženou nerodí, ale stává.“ Simone de Beauvoir, jejíž výrok Zrno překrucuje (nebo jej prostě nepochopil).

Že by na těch stereotypech něco bylo?

Snahou feminismu a genderových studií není vymazat biologické rozdíly mezi muži a ženami, ale bojovat proti redukování konkrétních osob pouze na jejich pohlaví. Protože přesně tohle způsobují genderové stereotypy. V jedné části textu pokládá Zrno v souvislosti s koncentrací žen a mužů v určitých studijních oborech důležitou otázku: „Že by na těch stereotypech něco bylo?“. Jako řada dalších odpůrců (současných) feministických snah tak autor dokazuje nepochopení odlišnosti dvou rovin: normativní a deskriptivní. Což v praxi znamená zhruba toto: tvrzení, že přetrvávající genderové stereotypy negativně dopadají na konkrétní ženy a muže a měli bychom se jich proto snažit zbavovat (a nahlížet na ostatní jako na komplexní osobnosti, nikoli „jen“ jako na muže či ženy), se vůbec (ale vůbec!) nevylučuje s tvrzením, že genderové stereotypy se ve společnosti reálně projevují, například právě soustředěním žen a mužů do určitých studijních oborů či profesí nebo preferencí určitých volnočasových aktivit.

Česká republika v současné době genderově senzitivní politiku efektivně blokuje na národní i evropské úrovni, a je proto naprosto nemístné hovořit o „genderovém byznysu“. Ano, existují neziskové organizace, které jsou státem uznávané a podporované, rozhodně to ale nejsou ty, které se snaží o prosazování genderové rovnosti v ČR. Z genderových témat se možná v jistém smyslu stal – díky evropským projektům – byznys, rozhodně to ale nejsou neziskové organizace hájící práva žen, které by z něj tyly, ale spíše velké komerční firmy, které dotace získávají.

Znásilnění na rande? Výmysl feministek!

V textu Matyáše Zrna se však objevují i mnohem nebezpečnější výroky vypovídající mnohé o současné české kultuře, která zřejmě tak závažnou věc jako je znásilnění či domácí násilí považuje jen za jakési triviality či výmysly feministek. Zrno se ve svém textu snaží vsugerovat, že znásilnění má své hranice, že žena má právo odmítnout pohlavní styk pouze do určité chvíle (hranicí je zřejmě svolení jít „na rande“), a pak už nikoli. Stejného zlehčení se z jeho strany dočkává i problém sexuálního obtěžování a jeho různých forem a podob – v tomto bodě přímo navazuje na Josefa Škvoreckého, který celý problém zlehčil i počeštěním jeho anglického označení a zavedl do češtiny novotvar „harašení“.

Nemáme zde prostor provést důkladnou diskurzivní analýzu celého Zrnova textu. I při zběžném přečtení si však čtenář či čtenářka mohou povšimnout, jak vyhrocený a emotivní jazyk Zrno používá ve snaze zakrýt skutečnost, že předkládá jen velmi málo konkrétních argumentů a používá tvrzení vytržená z kontextu tak, jak se mu to hodí. Máme tak zřejmě získat dojem, že úsilí o rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti je jen prodlouženou rukou tzv. reálného socialismu, že feministky jsou nespokojené osamělé ženy, které ve skutečnosti touží být obletovány věrnými muži, že se na katedrách genderových studií bohatě dotovaných z veřejných peněz utváří jakási početná sekta feministek, která vytváří neexistující problémy ve snaze „vysávat“ veřejné peníze.

Když nejsou argumenty, dojde na přehánění

Nic z toho není pravda. Zrno se ve skutečnosti vůbec nezamýšlí nad existencí společenských (!) nerovností mezi muži a ženami. Neuvádí žádné známé statistiky o rozdílu v odměňování (24 % v průměru, 10 % na stejných pozicích), o zastoupení žen v politice (průměrně 20 %) či ve vedení firem (8 %), o počtu hodin strávených neplacenou prací v domácnosti (ženy se jí věnují zhruba čtyřikrát déle než muži) nebo o tom, kdo se stará o děti (mužů na rodičovské dovolené jsou zhruba 2 %).

S nimi by se totiž vyrovnal jen těžko. Vytahuje tak extrémní a zdánlivě šokující příklady, které jsou však z hlediska většiny proudů současného feminismu zcela okrajové – jako placení v restauraci či močení vestoje. Vůbec se však nezamýšlí nad relevancí témat, na která se feminismus/genderová studia zaměřují skutečně (a která jsou obsažena v již zmíněných statistikách), ani nad důvody, proč tak činí.

Historická zkušenost nám ukazuje, jak nebezpečné může být a kam až může vést věčné rozdělování na „my“ a „oni“. Feminismu však o nic takového nejde, nesnaží se vyvolat válku mezi muži a ženami, ale zdůraznit individuální vlastnosti, schopnosti a životní plány žen a mužů na úkor přetrvávajících představ, které vznikly v naprosto odlišném historickém kontextu. Feminismus je kritickým myšlenkovým směrem, kterému rozhodně nejde o to všechno, co dosud existovalo, odmítnout, zničit a překopat, ale kriticky reflektovat skutečnosti, které považujeme za „samozřejmé“ ve světle vývoje společnosti. Snaží se nacházet cesty k tomu, aby lidé bez ohledu na své pohlaví mohli svobodně rozhodovat o svém životě, svých plánech, svých tělech, svém životním stylu, aby mohli uplatnit své talenty napříč různými obory lidské činnosti.

Kdo tedy vyvolává válku pohlaví?

Smyslem feminismu rozhodně není nutit ženám a mužům určité způsoby chování. Pokud konkrétním lidem tradiční rozdělení rolí vyhovuje, je to zcela v pořádku. Problém nastává v momentě, kdy se z oněch škatulek chtějí vymanit a zařídit si život jinak. Tlak společnosti na přizpůsobení se běžné normě je silný. A tak bývají otcové podceňováni ve své rodičovské roli a posléze znevýhodňováni při svěřování dětí do péče po rozvodu. Dětská doktorka vzkazuje, co má otec doma manželce vyřídit ohledně braní prášků. Známí se ptají, zdali matka nemá strach svěřit své malé dítě do tatínkovy péče. Nevěříte? Tohle jsou osobní zkušenosti z doby, kdy se jedna z autorek na rodičovské střídala s manželem. Nemluvě o ženách, které jsou označovány za krkavčí matky, protože nezůstaly se svými dětmi několik let doma a věnují se své kariéře. Feminismus nikomu nic nenutí, jeho smyslem je umožnit všem skutečně svobodnou volbu. A tu dnes rozhodně nemáme.

Feministky prý nemají rády kritiku – jestli ono to ale nebude tím, že věcné kritiky je jako šafránu a objevuje se spíše podobné plivání na jakékoli feministické snahy, navíc značně překroucené a přehnané. Bylo by skvělé pro změnu moci o věcech diskutovat – o výhodách a rizicích relativně dlouhé mateřské a rodičovské dovolené, o přínosech a výzvách spojených se smíšenými pracovními týmy, o příčinách nízkého zastoupení žen v rozhodovacích pozicích a o způsobech, jak zajistit rovné podmínky v přístupu k nim… Bohužel antifeministé a antifeministky zatím k dialogu otevřeni nejsou. A to je vlastně hlavní poselství Zrnova textu.

Delší verzi tohoto textu najdete na webových stránkách Fóra 50 %.

Související