Začnu odposlouchaným příběhem: Zralý muž kolem padesátky, rabín Donniel Hartman, vypráví o svém starém otci, který jej vychovával k víře už v době, kdy malý Donniel nebyl vychovatelným. Zdá se mi, že to podobně děláme skoro všichni. Nicméně, první Donnielovou vzpomínkou na formování víry a života byl rozhovor s otcem po návratu ze školy. Donniel tehdy chodil do druhé třídy.

Tatínek se jej zeptal: “Tak, co bylo dnes ve škole?!” a zaručeně se nezajímal o matematiku, přírodní vědy, ale o židovské náboženství. Donniel se nadechl a vyrazil ze sebe v obraně jméno učence, které kdesi slyšel: “Raši říká...” a tatínek jej zastavil: “Nech toho, já od tebe chci vědět, co si myslíš o oddílu z Tóry, který jste dnes probírali!”

Jestli si něco odnesl Donniel z otcovy výchovy, tak to bylo přesvědčení, že náboženství musí dávat smysl. Otci dávalo smysl. Starý otec nechtěl, aby s ním všichni ostatní automaticky či po masáži souhlasili, ale vyžadoval, aby sami pro sebe našli vysvětlení, aby našli důvod. Zkrátka, aby jim to, co slyší, také dávalo smysl.

Poslechem mediálních ozvěn debaty mezi Černínským palácem a Hradem či Strakovou akademií získávám dojem, že politický svět ztratil racionální rovinu. Ještě víc: nedává mi smysl, nedovede mne zaujmout, nadchnout, všechno je jinak, je to nedotazatelné, nevysvětlitelné, jednou tak, podruhé jinak. Na pražské radnici je to úplně stejné. Nepřehledné. Nedává to smysl. Možná to dává smysl několika vyvoleným, kteří fňukají, že byli vyhozeni a nikoli, že odešli... Ale pak je to smysl dost pekelný.

Jestli někdo chce za rok moje zanedbatelné hlasy - a stále věřím, že je takových zanedbatelných hlasů víc - musí se snažit, aby jeho politika dávala smysl. Abych se smyslu toho všeho mohl dobrat stejně jako v rodině i v náboženství... Abych se mohl ptát a někdo moje otázky ještě rozšiřoval a pomohl mi najít odpověď.

Jinak se zdá, že světu smysl vracejí až katastrofy. A ony stačí ty živelné, byla by hloupost, abychom si přidávali ty domácí a politické.