V souvislosti s aférou úniku informací o tajném projektu Prism se ve Spojených státech ustálilo rčení: “chcete-li dnes pracovat pro americkou špionážní mašinérii, neposílejte svůj životopis CIA, ani NSA, nýbrž jedné z desítek soukromých dodavatelských společností, pracujících pro ně.

 

Uvedená věta není vůbec nadsazená. Objem subdodávek, který provádějí soukromé firmy pro americké zpravodajské služby, totiž od 11. září nabobtnal do nevídaných rozměrů. Americký bezpečnostní expert a publicista Tim Shorrock, který skrytý svět byznysu uvnitř skrytého světa americké špionáže v roce 2008 v knize “Spies for Hire: The Secret World of Intelligence Outsourcing” poodhalil, v publikaci například píše, že v roce 2005 tvořily výdaje na služby soukromých dodavatelů celý 50% rozpočtu celé zpravodajské komunity USA.

 

Pro upřesnění několik bazálních fakt. Americká zpravodajská komunita je těleso v současné době celkem 16 civilních i vojenských agentur, v jejichž čele stojí koordinační kancelář ředitele pro zpravodajské služby, kterým je v současnosti gen. James Clapper. Pod něj spadají jak nezávislá Ústřední zpravodajská služba (CIA), tak služby vojenské, mezi něž se řadí právě i agentury sbírající informace technického charakteru jako odposlechy, což je případ NSA, či National Reconaissance Office (NRO), agentury, provozující síť špionážních satelitů. Nicméně vlastní zpravodajskou organizací, ať už rozvědného, či kontrarozvědného charakteru disponuje prakticky každý silový resort, počínaje ministerstvy spravedlnosti, vnitrostátní bezpečnosti a nevyjímaje ani resorty jako je ministerstvo energetiky, či financí.


Dnes už bývalý zaměstnanec korporace Booz Allen Hamilton Edward Snowden, který upozornil na rozsah, v jakém je dnes americká vláda schopna dívat se občanům přes rameno, je, chce se říci, profilem moderního špiona pro 21. století: kvalifikovaný nerd, pracující v anonymitě pro jednu z řady konzultantských společností, snažící se ukrojit z gigantického finančního koláče jménem národní bezpečnost.

 

Je to potřeba?

Proč mají zpravodajské služby USA se svými značnými rozpočty potřebu najímat si služby kontraktorů? Problém má hlubší kořeny. Předně to není tak úplně něco nového, CIA již během studené války hojně využívala civilní firmy pro určitý druh operací (například letecká společnost Air America, což byla soukromá linka CIA, používaná během vietnamské války). Obrovský nárůst objemu služeb kontraktorů zpravodajských služeb má ale především dva kořeny:

 

První je nutné hledat v období po skončení studené války, kdy se zpravodajská komunita snažila jednak přizpůsobit dopadům rozsáhlých škrtů v oblasti obrany a bezpečnosti a přeorientovat se z letitého zaměření na SSSR směrem k novým hrozbám. Druhý souvisí bezprostředně s 11. zářím. Extrémní nárůst výdajů na bezpečnost způsobil, že v okolí vládních center ve Washinghtonu začaly jako houby po dešti rašit firmy, pro které se vžil název „firemní klony CIA“. Ze služeb vlasti se stalo výnosné podnikatelské odvětví, podle některých odhadů přesahující roční obraty až padesáti miliard dolarů.

 

Na dynamicky rostoucím zpravodajském byznysu se rychle začala přiživovat plejáda firem od těch největších gigantů jako Booz Allen Hamilton, či Boeing, kteří zpravodajské komunitě prodávají celá řešení, až po ty nejmenší, což mohou být poskytovatelé komunikačních společností jako Google, AT&T či Verizon, kteří „pouze“ poskytují agenturám typu NSA přístup do zákaznických databází.

Ovšem nezůstává výhradně u technologických řešení. Je znám příklad firmy The Analysis Corporation, jejíž zaměstnanci tvořili před několika lety polovinu personálu ústředního protiteroristického střediska, kde se vyhodnocují veškeré informační vstupy, týkající se terorismu ve světě. Kontraktoři bezpečnostní společnosti CACI v Iráku vyslýchali vězně v rámci dodavatelských služeb pro CIA. Jak Shorrock ve své knize připomíná, soukromé firmy dnes dodávají zpravodajcům opravdu pestrou paletu služeb, sepisují analýzy, vytvářejí krytí pro terénní operativce a obsluhují bezpilotní prostředky a špionážní satelity.

 

Vytváří se tak zásadní problém. Byť jsou konkrétní zaměstnanci prověřeni mnohdy na nejvyšší stupeň utajení, extrémně citlivými, nebo strategickými informacemi tak disponuje soukromá společnost a nikoli výhradně státní organizace k tomu vyčleněná. Co ve světle těchto zjištění vlastně znamená otřepané heslo „Big Brother is Watching You“? Kdo je velkým bratrem? Může to být kdokoli.

 

 

Ondřej Šlechta

Odborný spolupracovník think-tanku Evropské hodnoty

Související