Mohl bych tleskat, když vidím některé z obviněných. Slibuje se pokračování... Ale radovat se nebudu ani potom. Sdílel jsem s jedním z prezidentských kandidátů předvánoční hodnocení trafik oněch tří pánů ze 20. prosince minulého roku: "Bylo to prachsprosté vydírání, co si budeme povídat. Ale v politice člověk někdy podléhá vydírání," řekl Karel Schwarzenberg. Podobná jednání označil za politické ropuchy, jimž se nejde tak dobře vyhnout. A z toho mi utkvěla v mysli právě ta bezmocnost. A tu já samozřejmě nesdílím, protože je odrazovým můstkem pro obhajování těchto poměrů. Tedy ani spasitelské nadšení, že teď... Ani hloupá radost nad ponížením oponentů. Ale ani skepse.

Spíše potvrzení toho, co říkám déle: Co si neodpracujeme, to nemáme.
I když jednou budou v platnosti ty nejkrásnější zákony, pokud k nim nebude těch, kteří budou sedět na internetu a hlídat, a pokud nebude těch, kteří by se zvedli a třeba tureckým postojem (humorné, když jsme dosud znali jen turecký sed a med) nevystojí změnu: Nic nebude. Je třeba mluvit, je třeba psát, je třeba získávat sousedy pro to, že se dá žít lépe. Hulvátské povykování na demonstracích ničí demonstrování. Sprosté uplivování ničí duši, že ji ani humor nedokáže obvázat a vzpřímit. Jinými slovy: Pokud se něco samo má udělat a nějaký zákon to má zajistit, pak nám svět kuloárních dohod zase něco vymyslí. Je totiž zatraceně živý jako klubko červů. Sázím na racionální stanoviska:

1. Nebe na zemi nebude nikdy!
Vzdejte konečnou iluzi nebo jednou začnete postupovat silou. Všichni spasitelé byli nakonec násilníci. Strach nikdy neporodí pokoj. Ve vší úctě k jejich práci: Strach z policie může jen brzdit zlo, nikdy vymýtit. Ale buďme racionální až do konce: Kdo dělal, co měl, byl občas i odklizen. I když nestihl vše, jistě odvedl práci, která se neztratí. A ještě jeden postoj bez iluzí: Mazanost a cvik nejsou hříchem, potřebujeme lidi opatrné jako hady a prosté jako holubice. To je topografie rozumné pozemské politiky.

2. Stát má jen omezenou úlohu
A nemůže to být jinak. Pořádek začíná u nás doma, v obci a ve městě. Tady se musíme domluvit. Ač by se dalo hrát s podobiznami politiků pexeso, jak jsou známí z obrazovky, nejsou to oni, kteří hýbou světem. Ale i zcela prakticky: stát nemůže dělat všechno. Pokud chce podnikat a zachovává polostátní firmy, bude trvat věčné pokušení na tom bokem vydělávat. Nejlépe by bylo, kdyby stát hlídal pravidla a nepodnikal a postupně a řádně se svých firem zbavil. Jenže jsme na světě a tohle jen tak nepůjde.

3. Sloužit vlasti je ctí
Když už ale připustím polostátní a státní firmy, pak by mělo být ctí v nich sloužit – zadarmo. A měli by to být především poslanci a senátoři, kteří by nám dokazovali ve správních a dozorčích radách, že si státní majetek uhlídají, a proto jsou opět volitelní. Mzda patří manažerům, protože oni pro firmu a její úspěchy pracují. Ale o všech ve firmách bychom měli co nejvíce vědět. Transparentností smluv to začíná a musí to končit transparentností osob.

4. Odbornost, léta služby i zralý věk
Zvládané manželství či samota, v prvním případě zvládané rodičovství, prokázaná odbornost v oboru, to jsou normy pro službu správy státu. To jediné na designované premiérce může prezidentovi vadit: Chtěl alespoň ekonoma! Nebo právníka... Ale i věk hraje roli. Mladíci musí počkat. Do služby se zraje. Volby by měly být spíše výběrem podle informací o průhledných politicích. Kdo jednou prohraje či není zvolen, zdaleka nekončí. Povstání z popela svědčí o kvalitách lidství.

5. Pán Bůh s námi a zlý pryč!
Většinou se takovým zvoláním končí, když už nic nepomůže. A pak je to jen řečnický obrat, který má vyjádřit bezradnost. Já s tím začínám. Na tom to všechno stojí. Nebe bude, ale ne na zemi. Jestliže se něco děje tak, jak se to dít má, tak Pán Bůh s námi! Protože to je jeho zásluha. Nepotřebuji pobíhat po světě s vlajícím talárem a vysvěcovat kropenkou to či ono. Kde se děje to, co se dít má, tam je Pán Bůh se svou svatostí při díle, ať jsou ti lidé pobožní nebo nejsou. A to si přeju!