Bohužel se to jinak nazvat asi ani nedá. Letošní Wimbledon se zapíše do historie jako turnaj velkých překvapení, a to zejména v jeho ženské části. U mužů, i přes velmi brzké vyřazení dvojice Roger Federer a Rafael Nadal, se nakonec přece jen do finále probojovali dva nejvýše nasazení hráči. Diváci si určitě budou pamatovat i semifinálové utkání Novaka Djokoviče s Juanem Del Potrem, které přineslo fenomenální tenis.

U žen to letos bylo jinak. Velmi brzké vyřazení Marie Šarapovové, prohra Sereny Williamsové a zranění Viktorie Azarenkové zcela otevřelo pole wimbledonského pavouka. Dokonale toho dokázala využít Marion Bartoliová, a přesto, že na své cestě za titulem nemusela porazit ani jednu hráčku z první světové patnáctky, je potřeba ocenit, že se své šance nezalekla a pro titul si došla.

Rozhodně jí pomohlo, že už jednou ve finále slavného londýnského turnaje byla. V přímém kontrastu pak byl výsledek Petry Kvitové. Bohužel, letos by jí stačil k vítězství asi i trošku horší výkon než v roce 2011. Jenže všechno bylo jinak.

Stejně tak náš debl s Luckou Hradeckou. Po překonání nepříjemného prvního kola byly naše ambice určitě vyšší než čtvrtfinále. V dámské čtyřhře se pro nás při neúčasti sester Williamsových, otevírala příležitost pro super výsledek. Zvlášť po prohře Sary Erraniové a Roberty Vinciové a turnajovém konci pro nás s Luckou nepříjemného páru Naďa Petrovová - Katarina Srebotniková.

Šanci jsme stejně jako Petra nevyužily, a to je chyba. Mrzí mě to o to víc, že bychom se výrazně přiblížily šanci na účast v turnaji Masters. Body z grandslamů se totiž jen velmi těžko nahrazují.