Ty příběhy si jsou podobné, ať už jde o britský výzkum nebo reportáž na Aktuálně. Romské dítě z české nebo slovenské speciální školy (také praktické, nebo, tak lidově, zvláštní) se přestěhuje do Británie, kde zvládá běžnou výuku na klasické škole. Někteří si podobné dětské osudy interpretují jako důkaz diskriminace Romů v českém a slovenském školství, ale překvapivě dost lidí vnímá tuto skutečnost pozitivně - české školy jsou prostě špičkové úrovně, když ty britské zvládne i 'děcko ze zvláštní'. Debata o úrovni škol ale jen odvrací pozornost od skutečného problému.

Dle školského zákona jsou speciální školy určeny žákům mentálně, smyslově nebo tělesně postíženým, čemuž je uzpůsobena i výuka. V českých speciálních školách je však až třetina Romů, což je vzhledem ke skladbě společnosti (2-4 procenta Romů) výrazný nepoměr. Ač i nepříliš inteligentní rasista vymyslí uvěřitelnou teorii, proč tento nepoměr dává smysl, ve skutečnosti neexistují žádná seriozní data, která by nadprůměrné obsazení romských žáků ve speciálních školách obhájila. Organizace jako Amnesty International nebo ERRC (European Roma Rights Centre) upozorňují na fakt, že školy mají tendence do speciálních škol posílat i děti ze sociálně znevýhodněných podmínek, které jsou v “normálních” třídách hůře zvladatelné, ale rozhodně ne postížené. Někdy se přeřazení dítěte do speciální školy uskuteční na přání rodiče, ale dokonce ani to neslouží jako argument pro vyšší koncentraci Romů v těchto zařízeních - právo dítěte na vzdělání by mělo být nadřazeno rozhodnutí rodiče. 

 V tomto kontextu příběhy romských dětí z Británie jsou skvělým přirozeným společenským experimentem, který ale vlastně jen potvrzuje to, co už víme. Nejznámější projekt Od segregaci k inkluzi: Romští žáci ve Velké Británii z listopadu 2011 mapuje zkušenosti 61 českých a slovenských dětí romského původu, které ve většině případů v minulosti navštěvovaly speciální školy a nyní studují na běžné britské základní nebo střední škole. Děti mají průměrné až lehce podprůměrné výsledky, u nikoho se však neuvažovalo o přeřazení do britské speciální školy. Rodiče dětí si chválí rovný přístup ke vzdělaní a převážně se shodují, že šance jejich dětí na úspěšný život je mnohem vyšší v Británii než na Slovensku nebo v Česku. 

 Není třeba nijak dopodrobna rozebírat, že školství v Česku a v Británii se liší. Británie má více zdrojů i zkušeností, které integraci romských dětí i jiných cizinců usnadňují. Samozřejmě, že jak Česko, tak Británie, mají spoustu kvalitních i méně kvalitních škol. Nejspíše sedí i předpoklad, že v obou zemích budou Romové navštěvovat především ty problémovější a možná tedy i 'lehčí' školy. Ale ve chvíli, kdy romské dítě zvládá výuku v angličtině na normální britské škole, at’ už je jakékoliv úrovně, do speciální školy pro mentálně retardované nikdy nepatřilo. A pokud ho tam český systém poslal, byla to chyba, kterou je třeba řešit. Zabývat se rozdílnou obtížností českých a britských škol v tuhle chvíli vůbec není namístě.