Ať už německé volby dopadnou jakkoliv, Německo bude muset v posledním čtvrtletí roku buď posílit své snahy, nebo naopak rezignovat na velkou část důležitých rozhodnutí. Je třeba vyřešit problémy Řecka a Kypru, navíc další peníze pro svou záchranu zřejmě bude potřebovat Portugalsko. Pak je ještě třeba vzít v úvahu ekonomický cyklus, který odhalí jejich další slabosti. A přestože se v létě začaly objevovat náznaky oživení, prokáže se jejich chabý základ.

Evropa se pravdě nevyhne
Pravdě se nejde vyhnout, a pozná to i Evropa. Nízký ekonomický růst, narůstající nezaměstnanost a stárnutí populace nelze přehlížet a už vůbec ne tehdy, když jsou úvěrové trhy zmražené, a chybí i zlepšení v oblasti produktivity a strukturálních reforem. Nikde nejsou skryté problémy Evropy patrnější než v Německu. Tam je třeba kvůli volbám zacílit na sedm milionů “chudých pracujících”. Tedy dělníků, kteří nedokáží vydělat více, než činí suma nutná na jejich základní potřeby.

I když je Německo nejbohatším evropským státem, musí se vypořádat s velkými sociálními i ekonomickými problémy - ať už čísla z byznysu vypadají v souhrnu velmi dobře. To, že si země uvědomila své problémy, byla jedna z největších změn v rámci současné krize. Během let 2009 až 2012 se pozornost upírala na země z tzv. skupiny Club Med. Jenže od konce roku 2012 krize otřásla i historicky silnými severskými státy, mezi kterými bylo i Německo, Nizozemsko a Finsko. Německu se sice podařilo tuto nepříjemnost překonat, ale řady pracujících chudých jsou důkazem stagnující ekonomiky.

Kvůli tlaku na euro je těžké se přizpůsobit
Eurozóna míří k rekordně vysokému přebytku běžného účtu. Počítáno od chvíle, co byl v roce 2002 spuštěn projekt společné evropské měny. Samozřejmě k tomu přispěl i silný německý export, ale hlavním tahounem byl kolaps poptávky v periferních státech. A dokud bude tento trend pokračovat, bude tlaku vystaveno i euro. Tím pádem nebude mít Evropa tolik příležitostí k přizpůsobení se - navíc ve světě měn, které jsou převážně slabší, než je euro.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Silné euro oslabuje evropskou periferii
Při pohledu na tzv. obchodně vážený index eura se dozvídáme, že tato měna zůstává silná díky současnému trendu běžného účtu (viz graf výše) a také díky schopnostem prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho ukočírovat dluh periferních států a odvrátit “koncové riziko” (tail risk) předpovídaného rozpadu Evropské unie.

Německo a Evropa musí vymyslet efektivnější způsob, jak do budoucna restrukturalizovat Evropu a obnovit úvěrové toky, o snížení celkového dluhu ani nemluvě. Silné euro přitom vůbec neprospívá státům na evropské periferii, které nedokáží obnovit svou konkurenceschopnost. Odnáší to hlavně skrze extrémně vysokou nezaměstnanost. Mladí lidé v těchto zemích nemůžou najít práci a stále se snižující počty zaměstnanců jsou nuceny bránit své mzdy proti drsným reformám.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A právě to by mohlo dát Německu impulz, aby přikročilo ke změnám. Až dosud bylo Německo lídrem bez jakékoliv ochoty. Helmut Kohl, předchůdce Angely Merkelové, který byl proaktivní a měl vizi společné Evropy, nyní roní slzy. Ovšem problémy nastaly už ve chvíli, když sám Kohl přimhouřil oči nad Francií, která chtěla oddálit zavedení Paktu stability a růstu a plnění maastrichtských kritérií. Německý spisovatel Thomas Mann po druhé světové válce prohlásil: “chceme evropské Německo, ne německou Evropu.” Teď díky ústupkům Kohla a nezájmu Merkelové o vizi společné Evropy máme Evropu, která nikdy nestála na pevných základech.

Otázka eura a eurocentů
Evropa potřebuje, aby se Německo přestalo starat samo o sebe. Současně má však vůdce, který nechce nést zodpovědnost za důležitá rozhodnutí. Vztahy Merkelové s Evropou postrádají jakoukoliv vášeň - vše se točí kolem eur a centů a při všem, co Merkelová dělá, bere ohledy jen na svou zemi. A ke všemu ještě cituje filozofa Karla Poppera, který prosazoval myšlenku nesystematického sociálního inženýrství. Také prohlašoval, že každá změna by se měla dávkovat postupně. Merkelová se navíc cítí pohodlněji na svých ekonomických brífincích, než aby iniciovala nějakou větší změnu politické a sociální agendy.

Více nám řekne oblíbená statistika Angely Merkelové: Evropa představuje sedm procent celkové populace, přispívá 25 procenty k celosvětové produkci a 50 procenty se podílí na dávkách vyplácených po celém světě. Nejde jen o to, na kolik kousků se koláč rozkrojí. Spíše jde o to, jak tento koláč nabývá na objemu. A nová německá vláda pod vedením Merkelové toto dobrovolně nezmění. Německo stárne rychleji než většina dalších zemí, v jeho společnosti postupně narůstá napětí a exportní průmysl doplácí na to, že dřívější úspěchy například v Asii dramaticky ztrácí na síle.

Loď bez kormidla
Kdyby Německo v příštím roce vykázalo nulový růst, vůbec by mě to nepřekvapilo. A právě to bude ten skutečný test. Pokud se zadní vítr, který Německo žene, obrátí v protivítr, je dobré mít nějaký plán nebo vizi. Jinak se z něj stane loď bez kormidla. Merkelová by si měla zavčasu uvědomit, že se bývalý kancléř Helmut Schmidt mýlil, když tvrdil: “Lidé s vizí by si měli zajít k doktorovi”. Německo potřebuje vizi pro Evropu i samo pro sebe. Jinak zemi čeká mnohem horší osud - a eura a centy Merkelové se odkutálí pryč.