Na rozdíl od fyzikálního zákona zachování hmoty trhy neznají žádný neporušitelný zákon zachování hodnoty. Ať se podíváme, kam chceme – akcie, dluhopisy, drahé kovy, nejrůznější nepředvídatelně kolabující a opět se zachraňující měny – nic není jistého.
Což tak zkusit měny virtuální?

Už jsme si zvykli, že po mincích, bankovkách a jejich bezhotovostních ekvivalentech mohou existovat elektronické peníze. Zákon je vymezuje jako elektronicky uchovávanou peněžní hodnotu představující pohledávku vůči tomu, kdo je vydal. A to takovou, která je vydávána proti přijetí peněz a – což je důležité – je přijímaná i jinými osobami než tím, kdo je vydal. Ne tedy něco, co slouží jen k zaplacení zboží u vydavatele či úzké skupiny, jako jsou různé vouchery, elektronické žetony či zákaznické karty. Na světlo světa se ale mezitím vyklubalo to, co je obvykle nazýváno virtuální měnou, a na rozdíl od elektronických peněz nemá fyzický protějšek v podobě peněz v některé zákonné měně.

Jinými slovy, co nebyl získáno (a zpravidla nemůže být proměněno) skrze koruny, eura, dolary…
Mezi nejznámější patří Bitcoiny nebo Linden dolary používané pro účely Second Life. Virtuální měny nemají žádné centrální bankéře a závisejí na privátně organizovaných komunitách spojených v kybernetickém síťovém prostoru. Takže žádné riziko úředně ovlivňovaných devalvací či revalvací, ale také žádná jistota (pokud vůbec nějaká je) centrálních institucí stojících za zákonnými peněžními měnami. Na kurzovním lístku Evropské centrální banky tak (zatím) třeba takové Bitcoiny nenajdeme – což však ECB nebrání v tom, aby se virtuálními měnami již rozsáhle a důkladně zabývala, a mj. vydala i objemnou studii o jejich schématech. Rozebírána jsou tak i principiální rizika nevyhnutelně spojená s virtuálními měnami, jako je závislost na technologických prostředcích, anonymita vlastnictví a převodů, veliká volatilita.

Zejména pak ale nedostatek jejich zákonného podkladu. Je to ale opravdu slabina? Jistě, běžné měny jsou vždy založeny na lex monitae principu, neboli jsou vymezeny vždy v zákonech toho kterého státu, jehož centrální banka či vláda měnu vydává. Je ale možné si povzdechnout, že v zákonech a mezinárodních úmluvách najdeme spoustu lecčeho „garantovaného“, čehož skutečná hodnota v konfrontaci s realitami života může vyznívat naprázdno. (Neptejme se tak raději ostravských horníků, co míní o ústavně zaručeném právu každého získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Ani čekatelů na transplantačních seznamech na právo každého na ochranu zdraví, rovněž zaručeného ústavou.)

Nedostatek zákonného zakotvení proto nemusí být sám o sobě vadou. Podchycení měn v právních předpisech ale s sebou nese jeden důležitý půvab či háček (podle toho, zda na to nahlížíte jako věřitel či dlužník), a sice rachotící aparát státního vynucení v pozadí. Když někomu dlužíte zákonnou měnu a dobrovolně nezaplatíte, přijdete o majetek, tedy i věci, které používáte k svému pohodlí a životu. Zákonné měny byly dřív podloženy drahým kovem jakožto trvanlivým, omezeně dostupným médiem. Později jejich hodnota pramenila z důvěry k vládám, které je vydávají. U virtuálních měn stěží dosáhneme téhož důvěrou v privátní instituce či sítě, které za nimi stojí.

To však neznamená, že by si zákony a vlády virtuálních měn stále ještě nikde nevšímaly. Zjevně však první na řadu přichází pro majitele ty méně příjemné stránky. Jak o tom svědčí např. nová pravidla amerického ministerstva financí ohledně praní špinavých peněz, či nedávné kroky německého ministerstva financí směřující ke zdanění. Tak už to s legislativou u novinek bývá – nejdřív bič a teprve později (možná) cukr.

Související