Nevolil jsem Miloše Zemana prezidentem. Nevážím si jej ani trochu. Nerad vyslovuji jeho jméno, nesedí mi k němu ani to označení prvního muže republiky. Ale nebudu do něj kopat. Říká se: “Boží mlýny melou pomalu, ale jistě...” a na sociálních sítích a v některých médiích se už začíná odpočítávat. Jednoznačný výklad zdravotních potíží směrem ke Hradu převládá: Už má namále. Počínáme se vymlouvat, že jsme toho pána volili omylem. Píšou se mu veřejně přemoudřelé jedovaté dopisy. Došlo nám, že dělat si z toho pána legraci je nesmírně působivé. Ano, neumí se smát sám sobě a všechny bonmoty, které dělá na svou adresu, jsou křečovité. A to jen proto, že se skutečného zesměšnění bojí. Každá legrace se ho velmi bolestně dotýká, nevděčnost jej uráží. Zprvu jsem se taky pousmíval, sem tam přidal vtip, ale teď zraju jiným směrem.

Kam? Když to zesměšňování začíná být pomalu hrdinstvím a národním sportem, začínám brzdit. Čím více bude vysmíván, čím více dostane v peticích podpisů za odstoupení, tím více si děláme naději, že by to bez něj byla úleva. Nebyla. Víme to. Za prvé: Neodstoupí. Na Hradě jej jeho lidé budou držet i v polomrtvém stavu. A za druhé: Sice si slibujeme, že bez něj bychom byli svobodnější a moudřejší v dalších volbách. Ale pravděpodobně nebudeme ani za čtyři roky v prezidentských, ale ani v jiných, které nás čekají. Na vině je naše pošetilost. Boží mlýny melou pomalu a jistě, ale nemelou jenom jemu. Ve skutečnosti melou i nám. Pokud na něj padají Boží soudy, a že padají, tak stejně padají spolu s ním na nás všechny.

Možná právě on či jiná zjevení posledních časů na politickém nebi jsou tím soudem. Nemůžeme se z toho vylhat národní nechutí vůči tomu pánovi, takzvaným pučistům či jiným politikům. Mám litovat, že se nepodařilo potrestat trojici poslanců za odevzdaný mandát (údajně přijatý úplatek)? Měla by nám skutečně pomoci očista od lhářů? Jako by malé lži nebyly také lži. Jako by Chovanec byl tak vychovaný. Jako by ti zatím neposkvrnění, co si mediálně odplivávají, že z oranžové nevěsty je dvouhlavá saň, byli sami za vodou. Ve skutečnosti nevíme kudy kam. Já tvrdím, že si na ty Boží soudy dost nabíháme.

Optimista si namlouvá, že se to třeba povede. Závan pachu moci ale ještě nikoho neudělal normálním. Přiznejme si to: Výsledek voleb je krokem do nejistot. Neříkám, že to musíme převolit. Zvolili bychom stejně špatně. Neříkám, že byli zvolení špatní lidé, ale říkám, že tak, jak se vyvíjejí nebo budou vyvíjet události, nemohou dovést do cíle.

Zdá se mi, že nebe vždycky nabízelo brzdu svých soudů v docela prostých věcech. Před kolapsem Judského království více než půl století před Kristem se potentátům Izraele nabízela sociální citlivost, péče o vdovy a sirotky, stop otrocké práci a mafiánským praktikám v nakládání se slabšími. Tomu se každý chechtal a přišlo to všem tehdy směšné. Vysoká politika hledala vysoká řešení. Nakonec Jeruzalém padl, chrám zanikl, deportace byly bez konce.

U nás to bude podobně prosté. Především tuším východisko v tom, že se přestaneme stydět za svou bezradnost, a tedy přestaneme sázet na spasitele. Začneme se ptát. Přestaneme se stydět za to, že se vlastně hodně bojíme. S úctou k jinému názoru vyjdeme ven a začneme budovat komunitu, ve které bude mít každý svoje místo. Možná budou ještě další prostá řešení. Přidejte je.

Pak se možná se stejnými lidmi a se stejně navoleným panoptikem dobereme pokoje.