Že dlouho dozníval život Nelsona Mandely v JAR, to je pochopitelné. Ale překvapilo mne, že se tomu věnovala hojně i česká média. S jistou mírou pro Čechy typického zmatení si nedovedeme zařadit lidský život mezi hrdiny a nebo zločince. Potřebujeme uctívat a nebo zatracovat. Ještě den po pohřbu uveřejnilo české médium rozhovor s historikem, který objasňuje českou stopu v boji proti apartheidu.

Připadlo mi ale chybné, že se v celém týdnu po smrti Nelsona Mandely nepřipomínala ještě jedna česko-moravská stopa. V osmnáctém století se na jih Afriky vydal moravský bratr, člen Jednoty bratrské, George Schmidt, aby jej zase za pár let pobouření holandští bratři vyexpedovali do Evropy, protože učil číst a přemýšlet o Bohu černé bratry Koikoie, které dokonce křtil. Ačkoli tehdy jezdili bratři po vodě jenom na vítr, cestoval Jiří Schmidt dál. A když už necestoval k černým bratřím, jezdil jako misionář na Moravu (zírám chvílemi, jak byli tehdy bratři světoví). Vliv misie Jednoty bratrské nicméně v Africe už zůstal.

Unitas fratrum je dodnes v Jihoafrické republice pojmem. A také metodisté, kteří jsou jistou mírou s Jednotou bratrskou spřízněni. Když v Africe vzpomínaly zmoklé davy na svého prezidenta, měl jsem na mysli tuto českou stopu. Mandela rostl z teroristy do podoby člověka, který nabyl přesvědčení, že je třeba respektovat smíření. A to bez iluzí, náročně, podle evangelia. A stav společnosti po smíření volal! Apartheid přece narýsoval poměry nenávisti, které by mohli pochopit pamětníci konečného řešení židovské otázky. Rasa bílých, černých a barevných. Velké přesuny obyvatelstva, etnické čištění, vraždy a mučení. A ovšem, také s odpovědí druhé strany. Násilí na obou stranách bez jakýchkoliv ohledů. Oboustranné peklo.

Mandela po dlouhém vězení chtěl jít cestou smíření. A tak v procesu proměny politických poměrů svedly komise smíření na jedno místo pachatele a oběti násilí. Dokumentarista České televize Michael Otřísal mi vyprávěl příběhy z natáčení v Jihoafrické republice, kde asi před deseti lety mapoval fenomén smíření: “Projednávalo se asi 20 000 případů, z toho 5 000 v přímém přenosu sdělovacích prostředků. Pachatelé si poslechli pravdu viděnou očima obětí, vyznali sami na sebe svůj podíl na tom všem, v čem měli svůj podíl. To je na jednu stranu diskvalifikovalo, protože všichni věděli, že mají na rukou krev, a na druhou stranu jim vyznání zprostředkovávalo těžko poskytovanou milost. Tak dostávali odpuštění a druhou šanci.” Člověk, který žije z milosti, může žít pravdivě. To nebyly žádné potěmkinovy vesnice pomatené pobožnosti, to byla jediná možnost, jak zastavit násilí a dívat se do budoucnosti. A to z obou stran. To nešlo bez síly víry. Ostatně byla to jasná učebnice pro pozdější východoněmecké narovnání podle Gauckova střihu. A také je dobře na tomto příkladu vidět, jak do této velikosti naše dočasná lustrační pravidla platící na věčné časy - prostě nedorostla.

Pro dnešní Jihoafričany je smíření jedinou cestou do budoucnosti. Stále je dost lidí na jedné i na druhé straně, kteří nemají cestu smíření za nejlepší, jak soudí bílý Jihoafričan žijící v mém sboru. Obřadným pohřbem vyjadřovali bílí i černí touhu po tom, aby národní dohoda a cesta smíření platily. A snesli, že je Mandela teroristou i hrdinou najednou. A nejen on.