Wayú, příslušníci arawackých kmenů, byli původně lovci, sběrači, rybáři a obchodníci s mořskou solí a perlami. Španělé jim vnutili chov koz a ovcí. Do zdejších krajů přišli před mnoha stoletími tlačeni karibskými kmeny z jihu na sever. Wayú jsou organizovaní do asi třicítky matrilineárních klanů se zvířecími totemy. Navštěvuji první rancho Catsalimanu. Bydlí zde rod Robinsonů. Je vedro na padnutí.

Všichni polehávají v hamakách pod střechou chýše. Aniž se známe, na uvítanou mi starý indián několikametrovou tyčí s bodáky, jakýmsi česáčkem, trhá kaktusové ovoce higo. Ovoce je zelené a podobá se pitayi s tisíci drobnými černými zrníčky v jemném sladkém rosolu. Samozřejmě i z těchto plodů indiáni vyrábějí fermentovaný nápoj. Uvnitř ranče jim rostou i opuncie plné červených plodů igaraya. Kaktus jim slouží i k stavbě stěn a střech. Vysoký suchý kaktus se dělí na jakési plátky pevného tvrdého a tenkého dřeva zvaného yotojaro. Živé kaktusy jim slouží i jako ohrazení políček fazolí. Rostou zde i akátové stromy dibidibi, jejichž plody používají k výrobě barviva pro svou textilní tvorbu. Každý ranč k přežití dlouhého suchého období má v zemi vykopanou nádrž kawei, kde udržuje vodu z dešťového období.

Nejvýznamnější a nejlépe organizovaná ranchería Wayú je Makú na 53. kilometru silnice z Riohachy do Maicaa. Přijímají mne ženy v dlouhých barevných tunikách. Muže nikde není vidět. U Wayú vládne žena, matka či babička klanu, je to matrilineární společnost. Muži pasou stáda ovcí a koz na vyschlých pastvinách, a doma mají dvě až čtyři ženy. Iris Josefina Aguilar Ipuana mne vede k tkalcovských stavům, jejich hrdosti. Tkalcovství je u Wayú dovedeno k mistrovskému umění. „Wale´Kerü je pavouk, který nás Wayú naučil tkát. Jak běhal po svých cestičkách, ukázal nám způsoby tkaní a vzorů,“ vypráví Iris. „Ženy přenášejí na mladou generaci naše tradice, víru, hodnoty, zvyky a chování. Když dívka roste je uzavřena do süttüsü paülü´ü (rozuměj do deprivace před iniciací), kde se učí tkalcovským pracím a dalším povinnostem ženy.“ „A kde jsou muži?“ ptám se. „Ti v rancherías téměř nejsou.

Pasou stáda nebo se věnují výchově synů, lovu, rybolovu, stavbě obydlí, plotů a ohrad pro zvěř, jízdě na koních. O chlapce se nestará jejich otec, ale jejich strýc.“ U Wayú totiž funguje poměrně výjimečná avunkulokální rezidence a spřízněnost, kdy chlapci dědí po strýci z mateřské strany. Být ženou u Wayú znamená umět tkát. A správným mužem Wayú je mít dvě až čtyři ženy a spousty dětí. „Někteří mají až padesát potomků,“ říká mi Iris, potěšena mým zájmem a mými pochvalami, jak udržují svou kulturu.

Wayú stále dodržují všechny své zvyky včetně svého tradičního oděvu. Jak Wayú přestane nosit barevnou tuniku wayuushe´in, přestane být Wayú. Iris mi přináší dvě publikace o tkalcovském umění jejich národa, které vydala díky spolupráci s americkou firmou Carbocol na těžbu antracitu nedaleko odtud. Kniha Wale´kerü shromažďující tajemství tkalcovských technik, jejich barvy, kombinace a magii přenáší čtenáře do harmonického světa Wayú. Když mi píše věnování at anshiipia yaca woumainpa potěšilo zase mne, že rozumí mému indiánskému jménu Atapana. „Moji“ brazilští Yawalapiti patří totiž také k arawacké jazykové rodině jako Wayú.     

Ze silnice odbočuji do vyschlých pouštních pastvin, kde se na uschlých zbytcích pichlavých keříčků a žluté trávy „pasou“ stáda koz. Blížím se k pobřeží. Na úplné pusté rovině potkáváme sérii asi deseti betonových mostů. Jsou to němí svědkové a veřejný důkaz korupce místních úředníků. Za velké provize nechali stavebním firmám postavit tato fantasma. Nikam nevedou, chybí i údolí a řeky přes které by vedly. Korupční fata morgana.

Před námi je už Caserío Cabo de la Vela, poslední rybářská osada na severním konci země. Hromady sítí, ryb a mušlí, ženy s černě natřenými tvářemi na ochranu před ďábelským slunečním kotoučem. Ženy a dívky se totiž na sluneční výhni věnují shrabávání soli na kupky, které prodávají. Jedině indiáni Wayú mají na tuto činnost státní licenci. Muži však právě zahlédli drobné vlnění mořské hladiny u břehu: hejno ryb. Hned běží, aby umně vhodili do daleka sítě, za chvíli je zatáhli a vytáhli je plné ryb. Hlavně parga a langusty.

Na pozadí se tyčí moderní, už zcela digitální maják nejsevernějšího kolumbijského mysu Cabo de la Vela. Toto opuštěné místo si zahrálo důležitou roli před více než 500 lety. Tehdy Alonso de Ojeda, považovaný za objevitele Kolumbie, uskutečnil v roce 1499 svou první objevitelskou cestu spolu s Juanem de la Cosou a kartografem Amérigo Vespuccim. V Seville k tomu získal potřebnou královskou licenci a v květnu vyplul se čtyřmi karavelami. Ojeda byl jeden z kapitánů dobývání Hispanioly pod vedením Kryštofa Kolumba.

Cosa byl již tehdy známý jako vynikající kormidelník a kosmograf. A Vespucci byl geograf napojený na zájmy finančního domu Medicejů v Seville. Cestu finančně podporovali právě sevillští obchodníci a sám Vespuci také nebyl chudý. Ekonomickým cílem, který měl přinést zaplacení cesty a zisk bylo hledání a sběr perel. Všichni tři však měli hlavně zájem objevovat neznámé kraje a zakreslit jejich mapu. Právě Cosovy nákresy zdejšího pobřeží datované rokem 1501 jsou vlastně první mapou kolumbijského území. Koncem srpna 1499 vystoupili na pobřeží mysu v kraji nazývaném indiány Coquibacoa. Ojeda dal místu název Cabo de la Vela.

Cestou do antracitového dolu Cerrejón Norte se zastavuji krátce ve Valleduparu a navštěvuji Indiánský dům. Tam přebývají indiáni Koguiové a Arahuakové ze Sierra Nevady, když scházejí do města. Samotný jejich vzhled a držení těla ukazuje na hrdý a moudrý národ. Jejich vysoká úroveň mytologie, kosmologie a filosofie je udivující a ve svém komplexu srovnatelná s vysokými kulturami Mezoameriky. Právě proto se kolumbijský archeolog a antropolog s českými kořeny Gerardo Reichel-Dolmatoff domnívá, že se jedná o přímé dědice předkolumbovské kultury Tairona. Koguiové nejsou lovci ani rybáři, ale zemědělci. Mají myšlení jasné a prosté, ale hluboké a plné symbolů.

Když přímo před jedním na zemi sedícím Koguim vystupuji z auta, pronáší větu jako při nějakém obřadu: „Z tak malého auta vystoupil tak Velký člověk.“ V jeho tónu cítím to velké V, až mi přejíždí mráz po zádech. Indián sedí ve svém tradičním bílém oděvu a s jakousi bílou tkanou přilbicí na hlavě. S chutí mi povídá o svém lidu vysoko v horách. Hawawinguma při tom neustále žvýká kokové listy z taštičky na boku a občas si tyčkou nabere z popora vápenitý prášek, aby si jej olíznul k uvolnění kokainu. „ Jsem z rodu velkých šamanů,“ začíná své vyprávění. „Naše osady, obřadní místa, chrámy, svatyně, tam vysoko v horách budujeme podle umístění hvězd.

Samotný tvar pohoří je pro nás určující, vše kolem nás jsou samá znamení, jen je pochopit a rozeznat. Naše Sierra Nevada je vlastně jeden velký, obrovský šestihran horského křišťálu, v kterém my vidíme náš svět.“ Na moji nevyslovenou otázku proč, vzápětí odpovídá: “Nad jednotlivými šesti rohy krystalu pohoří leží na obloze šest velkých hvězd, v jehož středu je, jak vy říkáte, Ypsilon Orionid. Tím pozemským středem je nejvyšší věčně zasněžený vrcholek. Moje, naše myšlení je stále spojováno s pozorováním oblohy, s představami vzniku toho všeho nad námi a mou zásobou kokových listů a plným poporem.“ Potichu se pousměje, zvedá ruku vzhůru k mrakům a pak si poklepává „poporo“, zda není prázdné. Dává tím najevo, že stav extáze je nutný k pochopení jejich představ.

S blížícím se antracitovým komplexem Cerrejon Norte se zvedají hory, ubývají stáda koz a přibývají stáda krav, okolí se více zalesňuje. Sucho, neustálá pohroma indiánů zdejšího kraje, vyvažuje americká firma výstavbou větrných mlýnů na čerpání podzemní vody. Američané zde před mnoha lety pochopili, že jako cizinci čerpající poklady Kolumbie musí k mírovému soužití něco dělat pro místní obyvatele. Při vstupu do jejich komplexu, jakoby člověk vstoupil do USA. Snaha o čistotu a fungování všeho je vidět na první pohled, všichni kolumbijští zaměstnanci dokonce dodržují i předpisy na zdejších silnicích a pracují s plným nasazením. Proto zdejší řidič obrovských kamiónů s nosností 240 tun vydělává až dva milióny pesos, zatímco běžný základní plat v Kolumbii je půl miliónu pesos. Samozřejmě má k tomu i veškeré sociální a zdravotní požitky, ubytování v komplexu za směšnou cenu. Jsou zde sportovní kluby, prodejny, letiště, zdravotní střediska.

Důl je největším otevřeným dolem na světě, velká díra 8x3 kilometry s roční těžbou 20 miliónů tun. Dostal jsem helmu a tvrdé boty uvnitř vysypané pudrem, aby se mi nepotily nohy. Systém bagrů, kamiónů, odstřelování, vysoká sila k nasypávání vagónů je propojeno vysílačkami. Firma má psychologa a sociologa k výběru pracovníků, ale i kulturního antropologa pro výchovu a pomoc indiánskému obyvatelstvu v okolí a pro etnografická studia, botanika k studiu místní přírody a odborníky na rekultivaci půdy, čistění vzduchu a vody. Celkem zde pracuje na tři tisíce zaměstnanců většinou z okolí. V čistících nádržích žijí kajmani, ryby a vodní ptactvo. Na 180 hektarech již rekultivované půdy rostou stromy a tráva. Snaha o ekologické chování a přátelský vztah k indiánům je samozřejmě vyvážen obrovským ziskem, vývozem antracitu nejlepší světové kvality s nejnižším podílem síry do celého světa.

Vlaky o sto vagónech s třemi lokomotivami se řítí 75 km rychlostí po 150 kilometrové trati do přístavu Puerto Bolívar. Jejich šéf mi vyprávěl, že zpočátku měli s Wayú problémy, protože trať prochází jejich územím. Zažili i atentát. Z těchto důvodů jednu z lokomotiv pojmenovali Uribina, podle významného města indiánů Wayú a všechny pomalovali psy, aby si indiány naklonili. Etnografické rady se vyplatily. Wayú jsou hrdi, že lokomotivy nesou jejich symboly. Podobně i celkové respektování jejich kultury, vydávání knih o jejich umění přispívá k vzájemnému porozumění.

Související