Ve sněmovně prošly prvním čtením hned čtyři „rekonstrukční“ zákony, které mají zprůhlednit fungování státu a snížit politický vliv tam, kde nemá co dělat. Kritika a především spousta „dobrých rad“ přichází z mnoha stran. Dočkali jsme se i dloubnutí od osob, které – alespoň jak dříve deklarovali – souzní s tím, co se snažíme prosadit. To může být nebezpečnější než útoky skutečných protivníků.

Například proti novele ústavy, která by rozšířila pravomoci NKÚ, se postavil sám šéf této instituce, se kterým dlouhodobě problematiku probíráme. Miloslav Kala nedoporučil poslancům, aby pro návrh hlasovali, zejména proto, že u krajů a obcí umožňuje kontrolu pouze z hlediska souladu se zákony, a nikoli z hlediska hospodárnosti a účelnosti vynaložených prostředků. V médiích označil změnu pěkně zostra za „zmetek“.

Poslance tím celkem zmátl. Skoro se zapomnělo, že novela nově umožní nezávislý dohled nad 600 miliardami, které ročně protečou „veřejnými“ akciovkami, a že i omezená kontrola v obcích je velký pokrok. Nálezy, kde se konstatuje porušení zákona, sice patří mezi ty nejpracnější, ale zároveň se dají nejhůře smést ze stolu. Panu Kalovi vadí riziko soudních sporů s obcemi a omezení kontroly dotací pro obce na zmíněnou zákonnost (nyní je možná z hlediska všech kritérií).

Máme také senátory

Možnost kontroly hospodaření obcí s veřejnými prostředky i z hlediska účinnosti a hospodárnosti je určitě záslužný záměr a z odborného hlediska ho plně podporují i experti a pracovní skupiny Rekonstrukce státu. Je ovšem potřeba připomenout, že současná novela byla předložena v  méně ambiciózní podobě, aby vyhověla požadavkům senátorů. Ke změně Ústavy jsou potřeba hlasy 49 senátorů a sněmovna nemůže Senát přehlasovat. Ambicióznější návrh, který schválila minulá sněmovna, přitom současný Senát, kde je zejména v řadách ČSSD silná lobby krajů a obcí, potopil. Pokud tedy poslanci nebo sám NKÚ prosazují širší variantu, měli by pro ni dopředu vyjednat podporu v Senátu. Jinak může být tato snaha stejně chvályhodná jako kontraproduktivní.

Není to první případ, kdy nějaký zákon, který by znamenal skutečný posun, nakonec spadne pod stůl kvůli zlepšovákům. Často se tak neděje proto, že by se proti němu sešikovali jeho odpůrci, ale naopak jeho obhájci nemají jednotný názor. V dobré víře přidávají další a další “dobré nápady“, které potom ale není možné prosadit. Stalo se to v minulosti například s omezením poslanecké imunity a v řadě dalších případů. Podobné - doufejme, že dobře míněné - kritiky se ozývají proti zákonu o zveřejňování smluv na internetu nebo u změny legislativního procesu.

Pragmatický idealismus

 „Dobrých nápadů“ si vyslechneme ještě celou řadu. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že dobře zní, každý se s nimi rychle ztotožní, ale většinou jejich autor cudně pomlčí o tom, že jsou politicky a někdy i prakticky nereálné. Strategie Rekonstrukce státu byla a je postavena právě na dosahování maxima v rámci toho, co je možné v dohledné době. Snažíme se kombinovat idealismus s pragmatismem. Pochopitelně, že máme v zásobě celou řadu zlepšováků, které by laťku férovosti posunuly o notný kus dál. Kdybychom jenom kritizovali z pohledu toho, jak by to mělo být ideálně, anebo všechno blokovali, je to samozřejmě pohodlnější a snazší

Myslím si, že je potřeba ocenit podobný pragmatismus například Pavla Bělobrádka, Andreje Babiše a Věry Jourové, kteří pod zákony připojili svůj podpis (registr smluv, rozšíření pravomocí NKÚ, novela jednacího řádu ), přestože dva z nich předkládali opoziční poslanci, například Stanislav Polčák a další poslanci TOP09. Tyto návrhy žádnému ze zmíněných  na 100% „nevoněly“, přesto na sebe berou riziko veřejné kritiky. Věra Jourová odvážně předložila novelu jednacího řádu, kterou v minulosti poslanci ze všech sil odmítali.  Převzala odpovědnost, místo aby rozdávala rady o tom, co by šlo udělat lépe. Za to jim patří dík. Z počátku skeptická ČSSD pro zákony také v prvním čtení hlasovala – doufejme, že je to závan změny v atmosféře, kde se jen hledaly důvody, proč něco nelze. Je třeba připomenout, že Rekonstrukce nepodporuje žádnou politickou stranu a snaží se politiky hodnotit jen podle činů v té oblasti, kterou sledujeme. Většinu politiků to rozčiluje a snaží se nás zbavit tím, že nás spojují s tím, koho zrovna považují za největšího lumpa.

S tím jak půjdou tyto zákony sněmovnou, „inovací“ a výhrad bude přibývat.  Mnozí je budou mínit v dobrém, mnozí využijí kritiky o „nedokonalosti zákonů“, aby je ve skutečnosti potopili.