Nová česká vláda založila v březnu další komisi k důchodové reformě. Je to asi čtvrtá podobná komise, která má dát vládě doporučení, co dále dělat s důchodovým systémem. Ještě dříve než komise začala pracovat, rozhodla ovšem vláda, že zruší sotva zahájený druhý pilíř důchodového systému a peníze v něm naspořené převede… ještě přesně neví kam. Ale rušit se bude, neboť druhý pilíř je riskantní a ohrožuje pilíř první!

Tento přístup ze strany vlády ilustruje hlubší problém české důchodové debaty: důchody sice politici řeší už 20 let, ale stále spoléhají spíše na své pocity a ideologické poučky než na důkladnou analýzu. I dnes politici, či jejich poradci, sdělují své představy, jak by důchodový systém „měl“ vypadat, aniž by se nějak hlouběji zamýšleli, jaké výdaje by s tím byly spojené a jaké dopady by to mělo na vývoj celé ekonomiky.

Zdá se, že v podobném duchu se na důchody chystá i nová expertní komise vlády, které bude předsedat profesor Martin Potůček. Podle jeho vyjádření je český důchodový systém „nespravedlivý“, nestíhá reflektovat složité životní situace a je podfinancovaný. V mnoha ohledech lze s takovýmto hodnocení českého důchodového systému souhlasit. Jestli jsou ovšem české důchody podfinancované není až tak snadné posoudit. Podle dat Eurostatu jsme na starobní důchody v roce 2011 vydali 9,7% HDP. To je o dost méně než je evropský průměr (12,9% HDP), nicméně demografická situace je v Česku stále ještě „příznivější“ než v západní Evropě a proto výdaje českého systému porostou rychleji než ty v zemích, kde je již dnes počet důchodců vyšší než u nás. Pokud náš systém nezměníme, vzrostou výdaje, podle odhadu Evropské unie, na 12% HDP, což bude v tém době jen těsně pod průměrem Evropské unie.

Posoudit „spravedlnost“ důchodového systému je ještě obtížnější. Jak jí máme měřit? Pomocí peněz, resp. poměru odvedených dávek a vyplacených důchodů? Nebo podle toho, jak důchody pomáhají zmírňovat chudobu mezi seniory? Ekonomickou terminologií, zaměříme se na mezigenerační spravedlnost nebo vztahy uvnitř jednotlivých generací? Podle prvního kritéria je dnešní systém nespravedlivý především vůči mladším generacím. Těm nabízí desítky let dlouhé odvody ve výši 28% mezd a za to poměrně skromný důchod. V rámci jednotlivých generací je systém nespravedlivý vůči více vydělávajícím, kteří do něj vloží mnohem více, ale jejich důchody nebudou o mnoho vyšší než jejich méně vydělávajících vrstevníků.

Všichni si asi uvědomujeme, že důchodový systém je především nástroj sociální politiky, proto je jeho „spravedlnost“ jen iluzorní: něco jiného je spravedlivé pro levicovou vládu a něco úplně jiného pro konzervativce. Pokud systém nastavíme „spravedlivě“ uvnitř generace (a tedy zvýšíme důchody, jak navrhuje třeba profesor Potůček), téměř zcela jistě nebude spravedlivý pro generace budoucí, neboť ty budou muset splácet dnešní dluhy. A naopak, pokud bude systém dlouhodobě zhruba vyrovnaný, musí to někdo zaplatit, zřejmě ti bohatší. Experti by ovšem tohle všechno měli vědět a s konceptem „spravedlnosti“ zacházet velmi opatrně.

Na cestu kolem světa radši zapomeňte

Jednoduchý odhad srovnávající kolik do důchodového systému vložíme a kolik z něj dostaneme ukazuje, že při dnešním nastavení odvodů na důchody (28% mezd), věku pro odchod do důchodu a věku dožití by důchodový systém „měl“ být schopen člověku v 65 letech poskytnout důchod ve výši zhruba 46% jeho mzdy. To dnes platí spíše pro podprůměrně vydělávající, všichni ostatní na systém doplácejí. V budoucnosti to však bude ještě horší: poroste počet důchodců, a tedy buď se budou snižovat důchody, nebo zvyšovat odvody z mezd. V každém případě však bude důchodový systém finančně výhodný pro stále menší podíl zaměstnanců.

Zcela mimo obraz je tedy představa profesora Potůčka, že by důchodový systém snad mohl uvolnit pravidla pro odchod do důchodu, či dokonce umožnit čerpat důchody na cestu kolem světa (viz rozhovor na Aktualne.cz).

Pokud by byl předčasný důchodu počítaný „spravedlivě“, tedy čistě podle toho kolik let člověk pracoval a kolik let bude v důchodu, vypočítaný důchod by s každým rokem, o který bychom šli do důchodu dříve, prudce klesal a nebyl by tak schopen ochránit „předčasného důchodce“ před chudobou. (Pokud by se ovšem tento nezachoval jako správný našinec a k důchodu si nepřidělával na černo – to jsou ovšem již ony výše zmíněné dopady na ekonomiku, které se tak těžko odhadují.) A jen pro ilustraci: pokud by budoucí důchodce skutečně zachoval podle rady profesora Potůčka a ve 40 letech vyrazil na cestu kolem světa, musel by se smířit s tím, že jeho důchod v 65 letech by se snížil o celou čtvrtinu ve srovnání s kolegou, který na žádné takové cestě nebyl. Na celý zbytek života. Zvýšení flexibility na jedné straně (věk pro odchod do důchodu) vyvolává okamžitou potřebu snížit flexibilitu někde jinde (v ochraně proti chudobě).

Podle mého názoru bychom tedy při diskusích o reformě měli zůstat na zemi. Odborná komise by se měla soustředit na skutečně odborné, kvantifikovatelné otázky jako například z čeho důchody financovat a jak je počítat. Na takové výpočty ale novou odbornou komisi nepotřebujeme, stačí se podívat na závěry tzv. Bezděkovy komise z roku 2005. Vytvářet iluzi, že státní důchodový systém může být flexibilní, přátelský, poskytovat slušné důchody a ještě být levný je jistě mnohem vděčnější než říkat politikům nepříjemná čísla. Ale přesně proto vznikají odborné komise. Čím dříve se s tím smíříme, tím lépe.

 

Vyšlo v Respektu

Související