V rámci nechvalné české tradice diskontinuity je obvyklé kompletní vymezování se vůči všemu, co vládní předchůdci učinili (zajímavé, že občas i v rámci jedné politické strany). K odůvodňování prováděných radikálních změn, i včetně těch personálních, v jednotlivých rezortech velmi často slouží i takzvané audity. Audit – výraz moderní, světový, většinou se však jedná o procesy dříve běžně nazývané jako kontrola. S audity ve smyslu finančního auditu prováděného osobou nezávislého externího auditora majícího za prioritní cíl kontrolu a ověřování pravdivosti účetních dokumentů většinou nemají tyto procesy pranic společného. Velmi často jsou tyto kontroly prováděny osobami zevnitř kontrolované instituce, výjimečně je pod kontrolní zprávou podepsán i auditor oficiální.

Není však důležitá ani tak osoba kontrolora či, chcete-li, auditora, klíčové jsou vždy zadání a výsledek těchto kontrol. A zde se nemohu zbavit dojmu, že prostě každý takovýto audit musí „něco najít“ a není v žádném případě žádoucí, aby výsledek nebyl negativní. Každá kontrola prostě musí konstatovat, že dosud vše fungovalo špatně, ta která instituce byla řízena nekvalitními a nekompetentními lidmi. Potom se daleko jednodušeji odůvodňují všechny ty změny, výměny, reformy či restrukturalizace. A navíc to určitě nepomůže ani politickým rivalům, zvlášť když jsou za humny některé z dalších voleb. Souběžně s tím se často podávají velmi obsáhlá trestní oznámení, o kterých se dříve než příslušné úřady, dozví veřejnost na k tomu účelu uspořádané tiskové konferenci... Nešetří se pojmy jako nehospodárnost, neúčelnost, nekompetentnost, nesystémovost či nezákonnost.

Pro příklady výsledků takových auditů z posledních dnů a týdnů není nutno chodit daleko: Na ministerstvu školství se zjistilo, že zaměstnanci vydělávali několikanásobně vyšší platy než měli a na externí činnosti najímali své příbuzné. Na ministerstvu vnitra došlo ke změně náměstků ministra z důvodu závažných problémů u projektů financovaných z evropských peněz a nová náměstkyně údajně větší nepořádek jako na ministerstvu vnitra v životě neviděla. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se prý vyhodila oknem miliarda za informační technologie. Na Státním úřadu pro kontrolu léčiv byl za uplynulé období nedůvodně navýšen počet pracovních úvazků, nebyly dodržovány předměty u veřejných zakázek, propláceny nerealizované zakázky a prakticky programově byly uzavírány nevýhodné smlouvy. Na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bývalý ředitel nehospodárně jezdil lepším služebním vozidlem, než které měl přiděleno, rozdával podřízeným velmi tučné odměny a nadbytečně utrácel za tiskoviny a občerstvení v rámci svých porad. Prakticky všechny kontrolované instituce pak neúčelně vynakládaly desítky milionů korun za předražené externí právní a poradenské služby. A tak by se dalo pokračovat a výčet by byl hodně dlouhý...

To bylo skutečně na všech úřadech tak hrozné? Bezesporu ano, kdyby všechno publikované byla úplná pravda. Bohužel si dokáži i představit, že většina uváděných tvrzení má reálný základ a hodně těch nehospodárností, někdy až za hranicí trestné činnosti, se i událo. Ty nechť se samozřejmě řádně prošetří a zodpovědní nechť jsou hnáni k odpovědnosti.Problémem však je, vždy u takových zpráv rozpoznat, co jsou skutečné nezákonné excesy a co jen účelové argumenty užívané v rámci politického boje. Ty mají za hlavní cíl pošpinit vládního předchůdce a ukázat, jak svůj úřad vykonával nekompetentně.

Souvisí to právě i se zadáními prováděných auditů a prioritami, které jsou nastaveny dnešní vládou ve srovnání s tím, co bylo nastaveno vládou předchozí. Jinými slovy – co bylo výdajovou prioritou včera, může dnešní optikou vypadat jako hrubá nehospodárnost a vyhazování peněz oknem. Jedna vláda řekne, že je důležité rozhýbat spotřebu, tím i více utrácet, druhá po nástupu konstatuje, že se zbytečně rozhazovalo a mělo více šetřit. Jedni mají pohled, že je vše nutno důkladně probrat, a proto se dělá více porad a utrácí za benzín a občerstvení, druzí porady nepotřebují, vše řeší po e-mailech a tím i ušetří. A tak by se dalo pokračovat položku po položce. Vůbec tedy nezpochybňuji samotné audity, jejichž role je v rámci veřejné kontroly důležitá a nezastupitelná, ale účelovou interpretaci jejich výsledků tak, jak se to právě hodí.

Aby se to tedy nepletlo, stejné o svých předchůdcích budou nepochybně tvrdit i nástupci ministrů dnešních. Nevím, proč by tomu mělo být jinak, když se tento proces s plošnými audity, zjištěnými zásadními nedostatky, s poukázáním na nekompetentnost a neschopnost předchůdce a přijetím příslušných opatření, cyklicky opakuje po změně každé vlády. Jsem jen zvědavý, co s tím minimálně po stránce personálních změn v budoucnu udělá připravovaný služební zákon.

Z mého pohledu zkrátka připadají v úvahu jen tři možnosti: 1. Buď je u nás vedení a hospodaření ministerstev tak špatné, nebo 2. jsou audity účelově využívány k politickým účelům, či 3. je skutečnost kombinací obojího. K třetímu bodu bych se přikláněl nejvíce, jen rozpoznat, v jakém poměru jsou obě předchozí možnosti vždy zastoupeny. Rozhodně si nemysleme, že na dnešních ředitelských poradách se pije voda z kohoutku, šéfové jezdí na služební cesty hromadnou dopravou, podřízeným se nerozdávají velké odměny, bezchybně se čerpají evropské dotace, úředníci nečtou erární noviny a všechny smlouvy jsou v pořádku. Však budou audity a všechno se dozvíme od příští vlády...

Související