Jedním z pilířů české zahraniční politiky je už mnoho let předávání zkušeností s přechodem k demokracii a vstupem do euroatlantických struktur pomocí transformační spolupráce. Jedná se o významnou přidanou hodnotu, kterou uznávají i naši partneři ze západní Evropy a Spojených států. Vysvětlit to lze v případě zemí bývalého sovětského bloku jak vzájemnou historickou a mentální spřízněností, tak tím, že coby malému státu bez velmocenských ambicí a koloniální minulosti jsou nám lidé žijící mezi EU a Ruskem ochotnější naslouchat.

Česká zkušenost přitom není jednoznačnou „success story“ a náš příběh má i celou řadu vad na kráse, které ostatně mnozí oprávněně kritizují. Přenos zkušeností se však neomezuje jen na příklady dobré praxe, ale i na doporučení, jakým krokům se raději vyhnout. Zpochybňování uplatnitelnosti české zkušenosti je v rozporu s linií, kterou česká diplomacie dlouhodobě prosazuje, a to nejen na rovině ideové, ale i technické – západ totiž projekty českých subjektů nebo Mezinárodního visegrádského fondu často sám financuje.

O tom, že o předávání našich znalostí a zkušeností je nejen ve východní Evropě zájem, se v AMO přesvědčujeme už od roku 2005, kdy jsme začali s prvními transformačními projekty. Od té doby jsme pracovali se stovkami učitelů, novinářů, policistů, úředníků a politiků z běloruských, ukrajinských, gruzínských a dalších regionů, kteří se živě zajímali o Českou republiku a v praxi využili informace o naší transformaci.

Češi si občas stěžují, že jsou jim upírány zásluhy při definování a ustavení samotného Východního partnerství, které je široce chápáno jako polsko-švédská iniciativa. Obávám se ale, že právě podobné „vlastní góly“, jaký náš ministr předvedl, představují ukázkový příklad, proč ČR není v politice Východního partnerství na unijní úrovni vidět a slyšet tak, jak by ráda. Naše kroky by se daly spíše charakterizovat jako „dva vpřed a jeden vzad“. Čeští diplomaté dokáží úspěšně vyjednat promítnutí našich pozic do unijních nebo visegrádských stanovisek, avšak naši politici je vzápětí neutralizují často velmi protichůdnými vyjádřeními. Něco o tom ví i prezident Zeman, který se nedávno poněkud absurdně nabídl do role vyjednavače ukrajinského konfliktu. Z jeho angažmá ale nebylo nakonec nic.

Tento problém se pochopitelně netýká výlučně české východní politiky, ale je trvalou bolestí naší zahraniční politiky, které od vstupu do EU chybí konsensuální vize bez ohledu na to, jakou politickou stranu který ministr reprezentuje. Vždyť pokud je Česká republika přinejmenším kmotrou Východního partnerství, které ve své agendě pět let prioritizuje, jak může nyní její vrcholný představitel bez dalšího vysvětlení naší pozice prohlásit, že je třeba tuto politiku přeměnit?

Je zcela legitimní, že ministr Zaorálek, jehož působení v Černínském paláci považuji zatím příliš za čerstvé na seriozní analýzu, nesdílí všechny názory svých předchůdců a chce být v české diplomacii slyšet vlastním hlasem. Ten by měl však veřejně zaznít teprve po dostatečné fundované diskuzi s našimi partnery zejména na visegrádské úrovni a s dalšími subjekty, které se na české zahraniční politice podílí a vykonávají ji. Pevně věřím, že případný řádně vyargumentovaný obrat v české východní politice nebude znamenat odklon od transformační politiky, která je zavedenou a respektovanou mezinárodní značkou naší země. Jako malá země s omezenými zdroji musíme hledat způsoby, jak se ve světě odlišit a vyniknout. Předávání transformační zkušenosti je k tomu dobrou příležitostí.

 

Vlaďka Votavová

Autorka je ředitelkou AMO

 
Související