Slovo „únik“ se stalo již určitým odborným termínem pro proces, kdy policisté z trestního spisu vynášejí informace a tyto předávají zejména novinářům. Záměrně zde mluvím výlučně o policistech, neboť neustále opakovanými mediálními zkratkami již takřka nikde nebývá uvažováno o tom, že by tyto informace ze spisů mohly být účelově poskytovány i někým jiným.

Zářným aktuálním příkladem jsou přepisy odposlechů z kauz kolem bývalého premiéra, v posledních dnech publikované MF Dnes a Lidovými novinami. Tyto postupně dávkované informace zřejmě z trestních spisů pocházející, avšak to automaticky neznamená, že je poskytli policisté či státní zástupci.

Ve všech možných médiích jsem nalezl značné odsudky dvou dotčených deníků za překročení hranice vkusu zveřejněním některých ryze soukromých až intimních záležitostí. Rovněž i odsudky za to, že tyto informace vůbec byly od policistů získány.

Ale úplně největší, plošná kritika a rozhořčení se ze všech stran, včetně celého politického spektra, snesla na orgány činné v trestním řízení. Závěr byl jednoznačný: takovéto policejní úniky jsou nepřípustné, musí se důkladně vyšetřit a vyvodit z toho patřičné konsekvence. Tedy opět úniky výlučně „policejní“, nepřipouští se žádný jiný původce.

Popsaný jednostranný pohled vůbec není spravedlivý a neodpovídá realitě. Některé věci se pokusím uvést na pravou míru. Policii, případně státnímu zastupitelství či soudům, lze bez dalšího klást za vinu pouze takový únik, který se udá ve fázi řízení, kdy do spisu nemá přístup žádný jiný subjekt. To je, zjednodušeně řečeno, časový úsek řízení až do obvinění prvních konkrétních osob. O tom pak není pochyb a je nutno důkladně zjistit, jak se mohla ze své podstaty dosud skrytá a utajovaná informace dostat „ven“. Nejenže tím může být zmařeno řízení samotné, ale to je pak skutečně obrovský průšvih a problém, který zcela jistě jde výlučně za policií či jinými orgány činnými v trestním řízení včetně jejich administrativního aparátu. Pouze v těchto případech lze z mého pohledu hovořit o tzv. „únicích“, není jich však mnoho.

Druhá, nesrovnatelně početnější skupina, jsou pak informace z trestních spisů, které se objeví v médiích až v době, kdy do nich má přístup větší okruh oprávněných osob. Může jít o řadu měsíců či i několik let poté, co byla daná informace pořízena, a nejedná se pouze o obviněné a jejich obhájce, ale i poškozené, jejich zmocněnce, případně i další subjekty, jimž je v souladu se zákonem nahlížení do spisu s pořizováním jeho kopií umožněno. Opět, pouze z přesně stanovených zákonných důvodů, lze takovéto nahlížení odmítnout. To ale nelze odkládat na neomezenou dobu, například až k soudu. Určitou možností je, k nahlédnutí předložit pouze část spisu, ale opět i toto je zákonem omezeno. Zejména u obviněného by totiž bylo zásadním způsobem porušeno právo na obhajobu a rovnost stran. Bez znalosti spisu a důkazů proti němu by se totiž nemohl efektivně hájit. Tyto zásady od nepaměti vycházejí ze základních principů právního státu, u nás vtěleny do ústavních práv a ustanovení trestního řádu. Jakýkoliv jiný postup ze strany policie by zkrátka byl nezákonný, svévolný, a tak i absolutně nepřípustný.

Týká se to samozřejmě všech částí spisu a veškerých důkazů, tedy včetně například i odposlechů. Funguje to tak, že obhájce obviněného si na své náklady nechá udělat kopii celého či větší části spisu i s přílohami, třeba i cédéčka s odposlechy. Pak celým spisem zcela volně disponuje, může pořizovat další kopie či předávat materiály dalším osobám i mimo obviněného či svou advokátní kancelář. Tedy například i novinářům. Prakticky se tím nevystavuje žádné sankci, hrozí mu pouze pokuta, poskytoval-li by údaje o totožnosti zúčastněných osob. Ale hlavně to nikdo nezjistí, okruh osob, jež se se spisem dostaly do styku, je již dostatečně široký. A navíc, novináři přeci důsledně hájí a tají své informační zdroje.

Nejenže mají informace z citlivých spisů značnou materiální hodnotu, a tak lze na nich určitě pěkně vydělat, jejich zveřejnění vrhá velmi špatné světlo na orgány případ řešící, zpochybní jejich metody a integritu jako takovou. Navíc se potom nemohou v klidu věnovat své práci, neboť čelí vyšetřování kontrolních a inspekčních orgánů. Pocházela-li by totiž zveřejněná informace od nich, úmyslně či i nedbalostně, mohli by se dopustit trestného činu. A tak vysvětlují, píší vyjádření, jsou zkrátka podezřelí a „první na ráně“. Toto je může značně znervóznit, rozkolísat, jsou pod tlakem, kdy se, jak známo, dělá více chyb.

Pro obhajobu všechno toto jen dobře, samé plusové body. Opakovaně lze slýchat i velmi úsměvnou argumentaci, že policie schválně spisy „pouští“ právě až v době, kdy se ke spisu dostanou obhájci, aby to pak mohla na ně svádět... Policisté tak mají pozici nesrovnatelně horší – nejenže jsou předmětem mnohdy velmi nepříjemného vyšetřování, ale nemohou se ani efektivně veřejně bránit a navíc se za ně většinou nikdo nepostaví. Právě v rámci veřejného mínění a jeho případného ovlivňování má obhajoba značně navrch.

Dojde-li tedy ke zveřejnění informací z trestního spisu v době, má-li k těmto informacím přístup širší okruh osob, neměli by zodpovědní a seriózní novináři či politici činit žádné unáhlené a nespravedlivé soudy. Samozřejmě nemohu tvrdit, kdo je za jaký únik odpovědný, jestli policie se státním zastupitelstvím a soudy, nebo obhajoba. Nevím. Pravdou zkrátka je, že se málokdy zjistí, kdo za únikem a zveřejněním informací v médiích skutečně stojí. Ze své podstaty je to totiž úkol takřka nemožný. Proto ta ideální živná půda pro nefér zkratky typu: úniky = vždy od policie.

Na závěr se nemohu nezmínit o určitém pokrytectví některých novinářů. Úniky informací zveřejněné jiným médiem často nejvíce kritizují ti, kteří je v jiných případech používají jako běžnou metodu své novinářské práce. Ba naopak, aktivně k vynášení informací z trestního řízení ponoukají. Když už úniky sami přiživují, měli by aspoň mlčet. 

Související