Pokud otřesení mainstreamoví politici mluví o „budíčku“ či „změně směřování Evropy“, pak nejprve musí zjistit, s kým mají v europarlamentu vlastně tu čest. Což není vůbec jednoduchá disciplína. Například vládní maďarská strana FIDESZ premiéra Viktora Orbána zůstává i se svou častou protibruselskou rétorikou u frakce proevropských eurolidovců. Vůdce italského Hnutí pěti hvězdiček Beppe Grillo oznámil, že by chtěl k proevropským zeleným (ti ho však odmítli). Stejně tak slovenský euroskeptik Richard Sulík si spočítal, že se mu více vyplatí zůstat u jinak silně federalistických euroliberálů.

Tak kolik těch euroskeptiků vlastně je? A odkud jsou? Zde malý pokus sečíst, která země kolik euroskeptiků, jedno zda pravých či levých, radikálních či umírněných, do Evropského parlamentu vyslala (což ale zároveň není vůbec jednoduché, protože speciálně u radikální levice není často jasné, zda chce EU „jen“ zlehka bolševizovat, či rovnou zrušit – česká KSČM není výjimkou).

Jenže žádná soudržná dvěstěčlenná opozice vůči proevropským frakcím lidovců, socialistů a liberálů neexistuje. Jednak se nejvýraznější vítězové voleb nemohou ani cítit – vůdkyně francouzské Národní fronty Marine Le Penová se nedohodla se šéfem Strany nezávislosti Spojeného království Nigelem Faragem na společném uskupení. Do Bruselu a Štrasbursku si navíc mnozí euroskeptici přivážejí z domovské země staré antipatie – toryové versus farageovci v Británii, Silvio Berlusconi versus Beppe Grillo v Itálii, Fidesz versus Jobbik v Maďarsku.

Bylo by však chybou se utěšovat tím, že po volbách v roce 2014 se euroskeptici ještě nedokáží spojit. Či že v Evropském parlamentu nemůže menšina příliš obstruovat. Pokud to mainstreamový politici myslí s „budíčkem“ EU vážně, musí se nekompromisně vyhranit proti nepřijatelným autoritářům. Ale také pečlivě zkoumat agendu umírněnějších euroskeptiků, zda přeci jen nemají v něčem pravdu.

Frakce poslední eurosoudu a ti druzí

Zde malý pokus o členění euroskeptické vlny:

Frakce posledního eurosoudu: Tři poslanci řeckého Zlatého úsvitu a poslanec Národnědemokratické strany Německa tvoří asi to nejhorší v novém parlamentu. Zda je označovat za neonacisty, fašisty, rasisty či xenofoby není asi ani příliš podstatné. Co europoslanec, to persona non grata.

Klub rváčů: Zde je nezpochybnitelnou šéfkou Marine Le Penová, která k sobě zatím nalákala nizozemskou Stranu pro svobodu Geerta Wilderse, Svobodnou stranu Rakouska Heinze-Christiana Stracheho a Vlámský zájem Gerolfa Annemanse. Bylo by snadné je přiřadit k Frakci posledního soudu (zvláště v případě Vlámského zájmu), ale minimálně úspěch Národní fronty takto nevysvětlíte. Le Penová proměnila stranu svého antisemitského a revanšistického otce v přijatelný mainstream pro mnoho Francouzů. Vítězství si nezajistila jen tolik opakovaným požadavkem zákazu imigrace či zrušením Schengenu. Prosazovala například také opuštění nefunkční společné zemědělské politiky či daňové úlevy pro malé a střední podniky. Je spíše na národních státech než na europarlamentu, aby tamní demokraté tyto nepřijatelné strany „obraly“ o rozumná témata. Jinak dopadnou příští volby zase o trochu hůře.

Všichni za sebe, nikdo za nikoho: V této frakci kraluje Farage a jeho UKIP. Půjde vlastně o renovaci reálně existují frakce Evropa svobody a demokracie. Problém v této skupině paradoxně není ani tak sám Farage. Jistě, jeho výlevy v europarlamentu či názory na Vladimira Putina ho vydělují ze slušné společnosti, ale jeho program je pochopitelný. V Británii s tématem opuštění EU vždy uděláte díru do světa, protože na rozdíl od kontinentu je zde odchod ekonomicky představitelný (což samozřejmě neznamená, že je i výhodný). Problém mají ale všichni ti, kteří Farageho následují a hlásají likvidační bludy ve svých zemích. Přesto ale Dánská lidová strana či čeští Svobodní vzbuzují přeci jen o něco menší děs než uskupení Le Penové.

Rudá záře na europarlamentem: Jestli si nějaká evropská frakce může říkat konzervativní, pak to jsou paradoxně nejspíše rudí europoslanci z Evropské sjednocené levice – severské zelené levice. Kapitalistickou Evropskou unii nemají rádi, ale činnost německé Levice, řecké koalice SYRIZA či českých komunistů je pořád ta samá – nijaká. Frakce posílila o 11 křesel, ale to na strategii tichého odporu asi nic ezmění. S pravicovými euroskeptiky se spojí jen těžko.

Toryové a jejich sluhové: Zaklínají se Evropou před Maastrichtskou smlouvou, ale z velké thatcheristické ideologie čouhá reálpolitika jako sláma z bot. Britští toryové prostě usoudili, že nemohou doufat v podporu domácího euroskeptického voličstva a být zároveň v eurolidovecké frakci s lídry jako Juncker či Merkelová. Podobně jako u Farageho frakce: co je odůvodněnou politikou na ostrovech, je často absurditou na kontinentu. Dosud jako hlavní partneři toryů vystupovala česká ODS, ale britsko-česká osa po volbách zjevně padá. Nahradí ji britsko-polsko-německá osa, protože polská strana Právo a Spravedlnost notně posílila a do party se přidá asi i Alternativa pro Německo Bernda Luckeho.

S kým mluvit

Pokud tedy federalistický oligopol eurolidovců, socialistů a liberálů bude házet veškeré euroskeptiky do jednoho pytle, jen je tím pro příště posílí. Nepřijatelným nacionalistům se bude hodit mentalitata souboje s celým mainstreamem. Umírnění euroskeptici budou říkat: Vidíte, zcela nás ignorují, i když máme některé rozumné návrhy.

Pokud to tedy evropští mainstreamoví politici s „budíčkem“ a „změnou směřování Evropy“ myslí vážně, musí začít brát umírněnější euroskeptiky v potaz. Ne že by se kvůli Berndu Luckemu či Richardu Sulíkovi muselo hned rušit euro. Ale stále bychom měli mít na paměti, že bez přeměny eurozóny na transferovou unii by tito lidé asi beze zbytku podporovali hlavní proud evropské politiky.

Související