Nebudu se věnovat tomu, nakolik je připravovaná úprava potřebná, jak je kvalitní a jaká je v této oblasti situace v jiných zemích. Jako jeden z „potrefených“ bývalých příslušníků však mám potřebu vyjádřit se k současnému stavu, ke skutečným důvodům mnoha odchodů policistů a k tomu, jaké jsou praktické možnosti jejich dalšího uplatnění.

Stávající situace na trhu až na pár vyvolených rozhodně není o nabídkách „násobků“ platu pro bývalé policisty či zpravodajce, jak se v uvedeném článku píše. Realita je zkrátka jiná a naprostá většina bývalých kolegů se tak rozhodně nestává „žádaným zbožím“ s možností si diktovat nějaké astronomické částky.

Možná si výrazně finančně polepší několik málo samozvaných mediálních „expertů“ – tu na dopravu, tu na korupci, tu na všechno. Možná i pár odpadlíků, kteří nemají problém s tím, ještě čerstvé informace ze služebního poměru nezákonně využít a svým přestoupením na „druhou stranu“ si přilepšit. Jsem však přesvědčen, že z těch mnoha stovek a tisíců případů se to týká jen několika málo jedinců. Drtivá většina odchodů rozhodně není o nějaké zradě či přestupu na dráhu zločinu s porušováním a zneužíváním všeho, co se porušit a zneužít dá. Tak to prostě není.

Stát to neřeší, nejsme v Německu

Faktem ovšem je, že stát odchody policistů a jejich budoucí uplatnění vůbec neřeší. Případné nabídky na další působení u sboru či jinde ve státních službách jsou, opět až na výjimky, jen pro formu, neadekvátní a nejsou myšleny vážně. Jde jen o jakousi alibistickou povinnost, aby měl příslušný funkcionář klid a nedostal „za uši“ od svých nadřízených. Každý odchod do civilu od určité funkce a úrovně výš totiž může být doprovázen mediálním zájmem. A praní špinavého prádla na veřejnosti se žádnému policejnímu šéfovi nehodí.

Českým specifikem je časté střídání spřízněných skupin ve vedení policie a některých útvarů zvlášť. Tyto skupiny se většinou velmi vymezují vůči skupině předešlé, což má i odraz v častých radikálních personálních změnách. V tento moment nepřipadají nějaké důstojné nabídky dalšího uplatnění vůbec v úvahu. Jste prostě nepřítel a hlavním cílem je se vás jako příslušníka předešlé skupiny co nejdříve zbavit, abyste takříkajíc nepřekážel. A tak jste k odchodu pryč víceméně donucen.

Jeden vysoce postavený německý kolega mi krátce před mým odchodem od policie poté, co si vyslechl můj příběh o ne zcela svobodném rozhodnutí, s nesouhlasným kroucením hlavy sdělil, že něco podobného by se v Německu určitě nestalo. Stát by to prostě nedopustil. Až na zcela extrémní případy typu lidského selhání v intenzitě zjevného porušení zákona se o své odborníky postará, neboť jejich odchod ze státních služeb má jen samé nevýhody. Je značným luxusem a rizikem, které si zkrátka stát nemůže dovolit. Do každého takového pracovníka společnost investovala značné finanční prostředky a jeho odchod do soukromého sektoru za souběžného vyplácení výsluhové renty je tak i značně neekonomický. Navíc – vzdělat a vychovat jiného srovnatelného člověka je velmi drahý a dlouhodobý proces. Obdobný pohled na věc jsem u nás zatím příliš nezaregistroval.

Kam má tedy český policista při odchodu ze sboru zamířit? Samozřejmě může dělat cokoliv, například prodávat rohlíky, stát se soukromým zemědělcem či se angažovat v politice. Stejně jako úplně každý, kdo skončí ve své dosavadní profesi. Zcela logické je však zůstat u toho, co člověk umí. V oboru, kde si je sám sebou jistý, kde má co nabídnout a kde může využít své nabyté vědomosti a zkušenosti. Novinář jde po skončení svého angažmá do jiných novin, lékař do jiné nemocnice a policisté většinou končí u nějaké profese v bezpečnostní oblasti.

A tak bývalí „sledkaři“ (tedy ti, kteří se zabývají sledováním v terénu) končí jako zaměstnanci detektivních kanceláří, policejní znalci se stávají znalci soukromými pracujícími pro každého, kdo si je najme a zaplatí, a mnoho kriminalistů – právníků dělá to, co umějí nejvíce, tedy trestní řízení, ovšem už v pozicích koncipientů a advokátů.

Dodržuj zákony a buď v klidu

Při dodržování povinnosti mlčenlivosti a vnitřních etických norem i po skončení služebního poměru je zkrátka na svobodném rozhodnutí každého, kde najde své další uplatnění. Všechny vyjmenované pozice a činnosti jsou bezesporu v souladu se zákonem. Každý bývalý policista jde sám s kůží na trh a musí si být stále vědom veškerých souvisejících zákazů a omezení vyplývajících z přechozího působení u policie. V případě jejich porušení pak rovněž musí být připraven nést za svůj případný přešlap příslušné následky.

Z mého pohledu je tedy nutné striktně rozlišovat mezi zcela legálním a legitimním odnesením si know-how a bezesporu odsouzeníhodným přestoupením na „druhou stranu“ ve formě např. nové práce pro toho, koho jsem vyšetřoval, odnesení si spisů a obchodování s nimi či navádění bývalých kolegů k vynášení informací z policejních evidencí. Tuto druhou, z mého pohledu jednoznačně neobhajitelnou skupinu, ale považuji za pouhé výjimky, které potvrzují pravidlo. Ty je však možné najít ve všech profesích – není přece například spravedlivé šmahem odsuzovat celou protikorupční organizaci a všechny její pracovníky za to, že jejich bývalá kolegyně nyní obhajuje jednoho ze současných „kmotrů“.

Žádný odchod ze služebního poměru není jednoduchý, zvlášť když je neočekávaný a ne úplně dobrovolný. Je to obrovská změna po všech stránkách a svým způsobem velký krok do neznáma. Na druhou stranu chci další potenciální následovníky z řad bývalých kolegů jednoznačně ubezpečit a podpořit, že ač se s tím možná budou z mnoha stran setkávat a potýkat, nestávají se žádným nebezpečím pro stát. Rozhodli se jen změnit povolání a najít štěstí jinde, což je v dnešní demokratické společnosti naštěstí možné. Když se bude každý z nich nadále řídit platnými zákony a etickými hodnotami, může být v klidu a z povyku kolem si nic nedělat.

Poznámka k tématu pod čarou

Mimochodem - nikdo mě nepřesvědčí o tom, že zpracovávaná problematika v rámci policie nikterak nesouvisí s častými personálními změnami. V čele protikorupčního útvaru za dobu jeho existence dodnes působilo celkem 12 ředitelů, osobně jsem zažil 10 z nich. Oba srovnatelné celorepublikové útvary (organizovaný zločin a protidrogová centrála) měly za stejnou dobu ředitele dva.

Změny se přitom netýkají jen postů samotných ředitelů, ale rovněž jejich náměstků a mnohdy i dalších, nižších manažerů. Naprostá většina těchto důstojníků odejde od policie zcela. Prakticky vždy ze zástupných, účelových důvodů. Často i s mediální ostudou a puncem, když už ne zločince či jejich pomahače, tak aspoň neetického gaunera s těžko odbouratelnou špatnou reputací a prakticky nulovou šancí se účinně bránit. Známy jsou případy nedůstojných odchodů doslova „na hodinu“ či odnášení si svých osobních věcí pod rouškou tmy s podáním ruky pouze od vrátného.

Každá personální změna ve vedení je kromě nových nejbližších spolupracovníků doprovázena novými vizemi, koncepcemi a reorganizacemi s doprovodným rozkolísáním a nejistotou všech ostatních pracovníků. Některé složky v čele s protikorupční policií tak zkrátka ani dlouhodobě řádně fungovat nemohou. Otázkou je, zda je vůbec politicky žádoucí, aby fungovaly...

Související