Od arabského jara k arabské zimě

Arabské jaro pro mne skončilo vojenským pučem v Egyptě a počátkem vítězného tažení režimu v Sýrii. S pádem severoiráckého Mosulu do rukou extrémistů z organizace Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) pak přišla arabská zima. Vývoj to není až tak nečekaný. Přicházející změna totiž o sobě dávala vědět řadou předzvěstí. V samotném Iráku to byl pád měst Fallúdža a Ramádí do rukou ISIL na počátku roku 2014. Řada více či méně krvavých událostí taktéž signalizovala změnu poměrů v severní a subsaharské Africe. Ať už ovládnutí půlky Mali brutálními džihádisty, střety mezi muslimy a křesťany v chaosem zmítané Středoafrické republice, výboje dosud nikým nezastaveného hnutí Boko Haram v Nigérii či zoufalý boj bývalého generála Haftara proti sílícím islamistům v Libyi. Společným jmenovatelem je přitom ozbrojená konfrontace se stoupenci radikálního sunnitského islámu.

Buďme realisté

Česká zahraniční politika vůči Blízkému východu a severní Africe kladla obvykle důraz na oblast demokratické transformace. Výjimkou zaměřenou vedle jiných témat také na oblast národně-bezpečnostní byl a je český vztah k Izraeli. Možná nastala chvíle v některých regionech dále rozvíjet toto realistické uvažování.

V sázce toho není málo. Bojovníci ISIL táhnoucí nyní na Bagdád mají i evropské pasy a růst moci islamistických ozbrojených skupin se nás tak přímo týká. I proto britský premiér David Cameron označil evropské bojovníky ISIL za největší současnou bezpečnostní hrozbu pro Velkou Británii. Celkově navíc ještě nikdy nebyla aktivita islamistů na Blízkém východě tak intenzivní a úspěšná. Vznik svérázného „al-Kaidistánu“ na rozloze několika provincií v Sýrii a Iráku je totiž historický unikát. A v neposlední řadě jsou zde vlny uprchlíků. Jejich počet dle OSN na konci roku 2013 poprvé od konce 2. světové války překonal 50 milionů, přičemž nejvíc jich přichází právě ze zemí, v nichž jsou aktivní ozbrojené islamistické skupiny.

Je na čem stavět

Napadají mne tři tematické oblasti, kde může Česká republika v budoucnu přispět k bezpečnosti a stabilitě na Blízkém východě. Česká armáda (AČR) se podílí na stabilizaci Mali, které se na přelomu roku 2012 a 2013 stalo jedním s ohnisek konfliktu s radikálním islámem. Při stahování českých vojáků z Afghánistánu a snaze AČR udržet si expediční schopnosti bychom měli být připraveni na případné rozšíření českého angažmá v regionu Sahelu. Situace je dramatická především ve Středoafrické republice, kde byla již další unijní mise spuštěna. Smysl má zejména účast ČR v mezinárodních operacích, které by byly v dané oblasti primárně zaměřeny na budování státu a reformu bezpečnostního sektoru. Ruku v ruce s tím pak může jít i o zapojení AČR do operací pro udržování bojové připravenosti.

Druhou možností je participace na prohlubování spolupráce mezi NATO a Radou pro spolupráci arabských států Zálivu, kde se rýsují možnosti například u ochrany před zbraněmi hromadného ničení. Jde také o pragmatický způsob, jak si napravit u arabských vlád pověst poškozenou výroky prezidenta Zemana o islámu a jak mocensky čelit Íránu, což by jistě uvítal náš spojenec Izrael. Je nicméně otázkou, zda rozvoj této spolupráce v nějaké formě nepodmínit v případě Saúdské Arábie omezením vývozu wahhábistické ideologie, která k růstu islamistických hnutí v regionu přispívá. A konečně třetím návrhem je pokračování zprostředkovatelské role diplomatického zastoupení ČR v Damašku. Vzhledem k zapojení Sýrie i Íránu v boji proti ISIL, který je i v zájmu českých a amerických spojenců v regionu, jmenovitě Izraele a Jordánska, lze předpokládat růst potřebnosti tohoto kontaktu.

 

Jan Kužvart

Autor je analytik AMO

 
Související