Někteří ze současných politiků by tedy o své posty přišli. Není divu, že odpor je veliký a politici (i političky) se předhánějí v emocionálních a rádobyvtipných výrocích, které kvóty odmítají a odsuzují. Kde chybí argumenty, nastupují emoce. A tak jsme se již mohli dočíst, že „jde o naprostý nesmysl“ (Tomio Okamura, Úsvit), že „Dienstbier se zbláznil“ (Jana Černochová – ODS), i že „nechybí ženy, ale chlapi“ (Miroslav Kalousek, TOP09).

Těmto výlevům asi nemá smysl věnovat větší pozornost. Občas však zazní i promyšlenější argumenty, které stojí za to podrobněji rozebrat. Které to jsou?

1. Kvůli kvótám se prosadí neschopné ženy.

Ženy jsou stejně dobré jako muži. Přes 60 % absolventů a absolventek vysokých škol tvoří právě ženy. Své schopnosti prokazují v mnoha profesích, není důvod, proč by politika měla být výjimkou. Je jen a pouze na politických stranách, jaké ženy si vyberou, zda jejich kandidátky budou schopné nebo neschopné. Nepochybuji o tom, že pokud strany budou mít motivaci hledat, vhodné kandidátky najdou. A je v jejich zájmu, aby hledaly ty prvně jmenované.

2. Ženy nemají o politiku zájem. Kdyby chtěly, prosadí se i bez kvót.

Ženy se chtějí podílet na rozhodování stejně jako muži, ale na rozdíl od nich čelí specifickým překážkám, které muži zpravidla řešit nemusí. Politika byla historicky nastavena muži a pro muže. Ženy mají zpravidla na starost děti i domácnost, mají méně času a možností stát se součástí neformálních „pánských klubů“, navíc čelí zakořeněné nedůvěře ve své schopnosti (viz předchozí argument nebo třeba výrok poslance Jandáka, že „ženy vnesou do politiky trochu té hysterie“).

I přesto je v členských základnách největších politických stranách žen od 30 % do 50 %. Na volitelných místech kandidátních listin však již drtivě převažují muži. Podle údajů Českého statistického úřadu kandidují ženy nejčastěji z 21. místa, zatímco muži z 1 – 5. místa. Není divu, že v Poslanecké sněmovně pak máme žen 19, 5 %.

3. Kvóty jsou urážkou žen.

A není spíše urážkou žen právě argument, že „kvůli kvótám se prosadí ty neschopné“? Jako bychom v Česku neměli dostatek šikovných a kvalifikovaných žen, jako by muži byli automaticky lepšími politiky, jako by současná politická reprezentace byla výběrem těch „nejlepších z nejlepších“. Kvóty nejsou urážkou žen, pokud nejsou záměrně jako urážka prezentovány.

4. V politice mají být lidé na základě svých schopností a ne pohlaví.

S tímto výrokem se samozřejmě nedá než souhlasit. Jaká je ale realita? Při sestavování kandidátních listin se spíše než na „zkušenosti a kvalifikaci“ hodně hledí na osobní vazby a kontakty. Nemusí jít a priori o zlý úmysl, je celkem logické, že muži v politickém světě znají spíše další muže a těm pak i více důvěřují a nominují je. Funguje systém „já na bráchu, brácha na mě“, záleží na tom, kdo s kým chodí na golf či na pivo, ale i na tom, kdo dokáže sehnat straně vlivné sponzory. Právě kvóty mohou pomoci tento bludný kruh rozetnout.

5. Kvóty jsou nedemokratické a omezují svobodnou volbu voličů a voliček.

Různé podoby kvót jsou aplikovány všude ve světě, včetně tradičních demokratických zemí. Legislativní kvóty najdeme v Belgii, Španělsku, Slovinsku, Francii, Polsku a v dalších zemích. Stranické kvóty se používají v Německu, Holandsku, Švédsku, Švýcarsku i ve Velké Británii. Jsou snad všechny tyto země nedemokratické? V případě českého návrhu se bavíme o legislativní kvótě pro kandidátní listiny, je tedy zachován prostor pro svobodný výběr kandidátů a kandidátek. Zcela svobodnou volbu navíc lidé nemají nikdy, právě proto, že mohou vybírat jen z toho, co jim politické strany nabídnou.

6. Kvóty nefungují.

Právě příklady ze zahraničí ukazují, že jsou-li kvóty nastaveny dobře, jsou nejefektivnějším a nejlevnějším způsobem, jak zvýšit zastoupení žen v politice. Podíváme-li se např. právě na země s legislativními kvótami, všechny jsou na tom lépe než Česká republika se svými 19,5 % žen ve Sněmovně: Belgie 41,3 %, Španělsko 39,7 %, Slovinsko 33,3 %, Francie 26,2 %, Polsko 24,3 %. Mají-li kvóty fungovat, musí kromě minimálního zastoupení žen a mužů na kandidátce zajistit i umístění obou pohlaví na volitelných místech. Zároveň také musí platit účinné sankce, dobrovolně strany pravidlo dodržovat nebudou (to vidíme dnes). Všechna tato opatření jsou v Dienstbierově návrhu zahrnuta. Zároveň je potřeba zdůraznit, že kvóty nemohou fungovat samy o sobě, musí je doprovázet další opatření, která účast žen podpoří (mentoringové a vzdělávací programy, aktivní oslovování žen do členské základy, slaďovací opatření uvnitř stran nebo třeba taková „hloupost“ jako zajištění hlídání dětí během schůzí).

7. Kvóty nikdo nechce.

Obraty jako „nikdo nechce“ a „všichni vědí“ jsou většinou pouhými domněnkami nebo záměrnou snahou zkreslit určitá fakta. Chceme-li pravdivější obraz, je dobré opřít se např. o existující výzkumy. Podle výzkumu veřejného mínění zpracovaného CVVM v roce 2009 celých 58 % dotázaných souhlasí se zavedením kvót pro sestavování  kandidátních listin. Kvóty odmítají politici, nikoliv česká veřejnost. Na podporu přijetí kvót vytváří Fórum 50 % také Koalici pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice. Svým podpisem ji podpořilo již 677 lidí, mezi nimi i politici, političky, či známé osobnosti – za všechny jmenujme Elišku Wagnerovou, Michaela Viewegha, Radima Jančuru či Simonu Babčákovou.

 8. Kvótami na ženy to začíná, kvótami na plešaté, modrooké a homosexuály bude pokračovat.

Zaprvé, nejedná se o „kvóty na ženy“, daný návrh se vztahuje jak na ženy, tak na muže. Již dnes existují země (např. Rwanda), kde kvóty zajišťují vyrovnané zastoupení mužů. Zadruhé, ženy nejsou menšina, tvoří přes polovinu populace. A konečně zatřetí, diskuze o zavádění kvót pro plešaté či modrooké je zcela nesmyslná. Na rozdíl od pohlaví či barvy pleti není barva očí a množství vlasů zdrojem znevýhodnění v politice.

Na celé diskuzi je zajímavá ještě jedna věc. Když se totiž politiků a političek zeptáte, zda je žen v politice dostatek a zda je jejich zapojení do politiky užitečné, do jednoho odpoví, že žen je málo a je to věčná škoda. Zeptáte-li se však, jak zastoupení žen zvýšit, většinou jen bezradně krčí rameny, případně se odvolají na „přirozený vývoj“. Tímto „přirozeným vývojem“ se však ČR v žebříčku států seřazených podle zastoupení žen „vyšplhala“ na nelichotivé 78. místo mezi Bangladéš a Keňu. Před námi je dokonce i Saúdská Arabie. Je tedy nejvyšší čas přejít od prázdných frází k činům. Dienstbierův návrh je po dlouhé době šancí na skutečnou změnu.

Související