V první řadě je potřeba uvést na pravou míru, v čem tato novela spočívá. Nejde totiž o kvóty „na ženy“ a neříká se v ní ani, že „žena musí být zastoupena na jednom z prvních míst a dále v každá trojici“. Smyslem této novely je zajistit vyrovnané zastoupení mužů a žen na volitelných místech kandidátních listin. Pokud si toto uvědomíme, ukazuje se rázem řada výhrad vůči novele jako lichá.

Ano, je pravda, že v situaci, kdy české politice dominují muži, budou nejdříve kvóty zajišťovat vyšší zastoupení žen na kandidátních listinách, do budoucna však zaručí i mužům, že se situace neotočí a nebudeme vídat v televizi jen prezidentku, premiérku, vicepremiérky, poslankyně a senátorky. Podívejme se ale postupně, proč by podle Jakuba Jandy „neměl zákon nařizovat kvóty na ženy“ – a dodejme „a na muže“.

1. Hlavně nic neuspěchat!

Názor, že „není vhodnou cestou politickým stranám plošně nařídit, že je musí takto masivně a skokovitě vložit do čela kandidátek“, snad jako by ani nepatřil do 21. století. Velmi podobný názor zcela jistě zazníval i před sto lety, kdy se diskutovalo o rozšíření aktivního a pasivního volebního práva i na ženy. A tehdy mohla být obava z přílivu žen do politiky ospravedlnitelná, jelikož tam do té doby opravdu nebyla ani jedna a prvním evropským státem, který se k tomuto „experimentu“ odhodlal, bylo Norsko v roce 1913. Od té doby uplynul 101 rok a, světe div se, Evropa se nezhroutila! Dnes máme tu výhodu, že se můžeme porozhlédnout po Evropě a zjistit, že „masový“ vstup žen do politiky nezpůsobil žádnou katastrofu.

2. Neregulovat!

Kritizovat kvóty za jejich nepřirozenost, umělost či regulativnost není úplně spravedlivé. Z tohoto pohledu bychom totiž museli kritizovat každý volební systém, který někdo vymyslel, odhlasoval, případně dále upravil dle svých potřeb. Navíc je celý založený na tom, že nikdy nejsou zvoleni všichni. Prostě proto, že z voleb musí vzejít akceschopná vláda. Pravidla voleb do Poslanecké sněmovny se od roku 1996 změnila několikrát. Žádná změna však nevyvolala tak bouřlivou reakci... Ano, nenarazila na předsudek, že ženy do politiky jaksi nepatří.

3. Neotvírat Pandořinu skříňku!

Častým argumentem, proč kvóty (raději) nezavádět, je obava z rozšiřování kvót na další společenské skupiny. Když pomineme fakt, že jiné než genderové kvóty jsou na světě ojedinělé (a používají se ve výrazně – například národnostně – heterogenních společnostech), nikde zavedení genderových kvót neotevřelo Pandořinu skříňku dalších a dalších kvót. Důvodem je především odlišnost žen a dalších znevýhodněných skupin - na rozdíl od „Romů, Ukrajinců, nepražáků či cizinců“ netvoří totiž ve společnosti menšinu, ale naopak mírnou většinu

4. Nevnucovat!

Když se rozhořela diskuse o směrnici vyrovnávající zastoupení žen a mužů v představenstvech firem, často se ozývalo, „ať politici začnou hezky od sebe a nenutí nic soukromým firmám“. Teď, když politici a političky chtějí začít od sebe, se zase ozývají hlasy, že by si strany raději měly určit kvóty interní. Proč to nejspíš neudělají? Po mnoha letech práce s politickými stranami si myslím, že se bojí – možná ne ani tak kvót samotných, ale spíše jejich negativního obrazu.

Obzvlášť velkým stranám (když jim zrovna přejí předvolební průzkumy a je jasné, že budou obsazovat vlivné posty) se do jejich zavádění dvakrát nechce. Ne náhodou jsou tak ochotné nominovat ženy (a schválit si na to závazná pravidla) strany s menší nadějí na úspěch či křesla ve vládě. Jak se říká, kapři si rybník nevypustí...

5. Nečekat spásu!

V tom s panem Jandou souhlasím. Od kvót nelze očekávat nic jiného než to, co umějí – vyrovnání poměru mužů a žen v politice. Na ozdravení politiky ani sebelepší genderová kvóta bohužel sama o sobě nestačí. Co však kvóty umějí velmi dobře a rychle je přimět politické strany, aby aktivně hledaly a oslovovaly ženské kandidátky, případně zaváděly další opatření na usnadnění vstupu žen do politiky.

6. Nečeřit stojaté vody!

Nesdílím obavy z toho, že v příštím volebním roce zavládne v českých stranách chaos a panika a „začnou se hledat ženy“. Ony totiž ve svých řadách kvalifikované a „chtějící“ ženy mají. V členských základnách jejich podíl odpovídá 25 – 53 %. Při kvótě nastavené na 30 % se tedy o takovou katastrofu jistě nejedná.

Nesdílím ani názor, že je česká společnost háklivá na „volání po ženách“. Jedna věc je společnost a veřejné mínění, druhá mediální zveličení. Právě média a veřejně známé osobnosti by měly začít vnímat ženy jako přirozenou součást politického rozhodování a tak o nich i informovat. Měření dvojím metrem je bohužel stále pravidlem, což se opět ukázalo na příkladu nominace Věry Jourové. Přes její profesní zkušenosti a kvalifikaci (minimálně srovnatelné s ostatními nominovanými) se média zaměřila pouze na fakt, že je ženou.

7. Nezavádět sociální inženýrství!

Zavádění kvót nestojí na předpokladu, že politika má být „více ženská“, nebo „lepší", jak mnozí tvrdí, ale vyváženější. Skupina, kde polovinu tvoří ženy a polovinu tvoří muži, bude mít nutně jinou dynamiku, zkušenosti, názory a nápady než kolektiv převážně mužský (což je případ současné Poslanecké sněmovny, kde je nyní zastoupeno 80,5 % mužů).

Analogicky k příkladu Jakuba Jandy – výzkumem bychom nejspíš nedošli k tomu, že „lépe rozhodují lidé z měst, s univerzitním titulem, z multinárodních manželstvích či s jinou charakteristikou“, ale k tomu, že lépe rozhodují skupiny, kde jsou zastoupeni lidé z měst i malých obcí, s titulem i bez něj, s dětmi i bez dětí atd. Jde prostě o to, vidět různé aspekty života, což smíšený kolektiv umí logicky nejlépe… A ať se nám to líbí nebo ne, ženy prostě v mnohém odlišnou životní zkušenost mají.

8. Netrestat!

V zájmu demokratické společnosti a státu je, aby přijímal co nejlepší rozhodnutí a ideálně byl schopen předjímat jejich dopady a možná rizika, což – jak jsem již zmínila – smíšené skupiny umějí lépe než převážně mužské či převážně ženské kolektivy. A takto také chápu rozhodnutí ne snad přímo trestat, ale znevýhodnit ty strany, které znevýhodňují. V podobné logice jsou znevýhodněny například strany s nižší voličskou podporou oproti těm nejúspěšnějším ve volbách. Finanční příspěvky stranám od státu mají svá pravidla, všechny strany nedostávají stejně, a je zcela na rozhodnutí volených představitelů a představitelek, jaká kritéria jsou podle nich důležitá.

9. Nepřehnat to!

Je zajímavé, že v diskusi o zavádění kvót se často rovnou mluví i o jejich rušení. Ano, jsou státy – v Evropě to bylo Dánsko –, které si kvóty zavedly dočasně. Ne však na určitý časový horizont, ale do té doby, než bude skleněný strop prolomen a ženy i muži budou v parlamentu zastoupeni alespoň ze 30 %. Já bych v tuhle chvíli nepředbíhala. Až se zastoupení žen v české politice zdvojnásobí, bude čas tuto diskusi seriózně otevřít. Něco mi však říká, že to ještě nějakých pár let potrvá...

10. Nevěřit kvótám!

V diskusi o kvótách se v českém prostředí často jako příklad špatné praxe uvádí ČSSD – tedy strana, která nyní o vnitrostranické 40% kvótě hlasuje v referendu a sama přišla s návrhem na zavedení kvóty legislativní. Tady je však potřeba uvést na pravou míru, že na rozdíl od Strany zelených, která má kvótu na kandidátní listiny ve stanovách či KSČM, která v posledních letech přijímá obdobné ad hoc doporučení pro sestavování kandidátních listin, ČSSD má kvótu na vnitřní stranické orgány a struktury. Navíc ve výši 25 %, což se ukazuje jako kontraproduktivní, jelikož takto nízko nastavená kvóta (na místopředsednických postech jde o jedno místo) funguje spíše jako kvóta maximální. Ano, ČSSD má kvóty špatně nastavené, to však neznamená, že všechny kvóty jsou špatně.

Nezbývá než doufat, že i přes to, že média i většina „opinion makers“ vykreslují kvóty v těch nejčernějších barvách, zvítězí nakonec věcná diskuse a argumenty. A že návrh dostane šanci na důstojné projednání a schválení. Kvóty jednoznačně ANO!

 

 

Související