Otázka zavedení či nezavedení kvót připomíná pověstnou Hlavu XXII. Na jedné straně se ozývá „jen, ať si to politické strany zavedou samy a nenutí to ostatním“. Z politických stran naopak zní „když už kvóty, tak ať platí hezky pro všechny“. Co s tím?

Cesty ke změně nabízí Jakub Janda tři – přirozený vývoj, podporu žen a aktivistický tlak. Fórum 50 % existuje již 10 let a za tu dobu jsme vyzkoušeli přesně ten návod, který najdeme v závěru jeho textu. Osvětu, podporu, přesvědčování. V prvních dvou oblastech se nám daří. U přesvědčování politických stran již méně. Zjišťujeme, že bez výrazného impulzu se situace „sama od sebe“ příliš nezmění.

A tím impulzem mohou být právě kvóty. Když se porozhlédneme po Evropě, uvidíme, že státy, které mají vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice, k němu nedošly „přirozeným vývojem“, ale s pomocí kvót. Ať již legislativních či vnitrostranických. Ostatně nijak „přirozeně“ nezískaly ženy ani volební právo.

Ženy na skleněném útesu

Tím základním impulzem k zavedení kvót bylo v těchto zemích nejspíš uvědomění si potřebnosti obou pohledů v politice. Pokud totiž stát řídí z převážné většiny pouze muži (nebo ženy), je to stejné jako skákat po jedné noze nebo se na svět dívat s jedním okem zavřeným. Jde to, ale není to úplně ideální. A právě kvóty pomáhají tento hendikep odstranit. Možná bychom spíše než o silné či slabé poptávce po kvótách měli hovořit o jejich silné či slabé potřebnosti.

Některé státy si ji totiž uvědomily až v okamžiku, kdy na ně dolehla ekonomická krize. Potvrzuje se tak fenomén skleněného útesu, o kterém jsem zde již před časem psala. Není bez zajímavosti, že ve Španělsku byly kvóty poprvé použity v „krizovém“ roce 2008, v Polsku byly zavedeny v roce 2011, v Řecku a Irsku až v roce 2012. Pevně doufám, že tak silný impulz jako je hrozba státního bankrotu k zavedení kvót potřebovat nebudeme.

Veřejnost pozitivní opatření podporuje

Jsem si vědoma toho, že nelze s úplně absolutní platností zjistit, co si společnost přeje a co nikoli. Jako nejspolehlivější zdroj tak máme výzkumy veřejného mínění. Centrum pro výzkum veřejného mínění pro Fórum 50 % provedlo dosud tři vlny výzkumu „Postavení žen v politice očima české veřejnosti“. Z něj vyplynulo, že veřejná podpora opatření ve prospěch vyššího zastoupení žen v politice od roku 2006 do roku 2009 vzrostla.

Proměnu mechanismů sestavování volebních kandidátek uvnitř politických stran ve prospěch rovnoměrného zastoupení žen a mužů podpořilo 53 %, resp. 58 % dotazovaných. Společenská poptávka po pozitivních opatřeních tu tedy, zdá se, je. Podpora uvnitř politických stran (nebo přinejmenším jejich vedení) je ale zřejmě menší. Ve vnitrostranickém referendu ČSSD se pro povinné 40% zastoupení mužů či žen na kandidátních listinách vyslovila těsná většina hlasujících.

Veřejné mínění a politika stran

Přesto si myslím, že je potřeba veřejnou podporu vždy vnímat pouze jako podpůrný argument a dívat se především na podstatu určitého návrhu. Když to totiž otočíme, mohli bychom veřejnou podporou argumentovat ve prospěch trestu smrti, vystěhování Romů nebo třeba zpřísnění imigračních zákonů.

A z tohoto důvodu si také nemyslím, že je správnou cestou, aby politické strany neproblematicky formovaly svůj politický program nebo vnitřní pravidla pouze na základě toho, „co si společnost přeje“. Právě zmíněný Úsvit nám může posloužit jako vhodný příklad.

Neměl by se „trh idejí“ odvíjet spíše od politických ideologií a faktického stavu věcí než od momentálních nálad společnosti? Není úkolem politických stran spíše než populisticky přijímat nálady veřejnosti, korigovat je a apelovat na určité základní hodnoty?

Česká veřejnost je na kvóty připravena. A politické strany?

Je otázka, zda se s ohledem na výše napsané dá říci, že v české společnosti panuje základní společenská shoda na tom, že by se kvóty na kandidátní listiny zavést měly. Evidentně však shoda nepanuje ani na tom, že by se zavést neměly.

Často slýchám, že česká společnost není na kvóty připravena. Odpovídám však, že když byla na zavedení kvót (dokonce s tvrdší sankcí v podobě odmítnutí registrace kandidátní listiny) dostatečně připravena společnost slovinská či polská, je jistě připravena i ta naše. To, že si je dosud kromě Strany zelených nezavedla žádná česká politická strana, vypovídá spíš o tom, že na ně nejsou (nebo nechtějí být) připraveny české politické strany.

A tady je potřeba ptát se, čím to je. Z mých zkušeností se zdá, že (zejména ty velké) strany jsou v tomto možná až příliš opatrné, bojí se negativního obrazu kvót a žádná tudíž nechce být první. Jsem realistka, takže připouštím, že v tom bude i jistá pohodlnost a neochota dělat věci jinak, změnit zavedené postupy a přizpůsobit se novému pravidlu.

To je sice „přirozené“, ale je otázka, zde je to dobře a může to být platným argumentem v neprospěch kvót. Jakub Janda říká, „že politické strany fungují a mění své chování pouze pod tlakem“, proč tedy nevyvinout tlak ze strany státu formou snížení finančního příspěvku těm stranám, které nepředloží k registraci vyváženější kandidátní listiny?

Jak z toho ven?

Abych byla spravedlivá, musím říci, že i uvnitř politických stran se objevují snahy o změnu. Významnou roli v tom hrají jejich ženské platformy. Jenomže tyto snahy často narazí právě na fakt, že žádná z velkých stran si kvóty na kandidátní listiny dosud nezavedla, všechny se tak trochu bojí být první… proto by podle nich bylo lepší, aby bylo pravidlo zavedeno plošně a platilo pro všechny stejně. To je ona Hlava XXII, začarovaný kruh, ze kterého se nelze jednoduše vymotat.

Stojíme tedy na rozcestí a můžeme si vybrat. Cestu přirozeného vývoje jsme už vyzkoušeli a současným tempem se na konec dostaneme nejdřív za 150 let. Zkratkou k vyváženější politice je „radikální“ opatření ve formě požadavku ani ne třetinového zastoupení žen/mužů na kandidátních listinách. Tu jsme zatím nezkusili a jsem přesvědčena, že vydat se na ni za pokus určitě stojí.

Související