Jmenování polského premiéra Donalda Tuska předsedou Evropské rady, tedy prezidentem Evropské unie, je pro Polsko samotné velkou výhrou i velkým průšvihem. Na jedné straně je tak oceněna role šesté největší členské země v evropské integraci. Jak poznamenal komentátor Bartosz Weglarczyk v deníku Rzeczpospolita, „nominace Donalda Tuska nás všechny vzdaluje Východu a přibližuje Západu“. Myslel tím Poláky, ale tu větu můžeme směle vztáhnout na celou střední Evropu.

Pokud jsme chtěli mít v čele unie silný hlas nových členských zemí, tak tady je, i když Tusk bude mít velký handicap v tom, že ovládá kromě němčiny pouze angličtinu (a to nijak oslnivě), a ne francouzštinu. Předseda Evropské rady je totiž především zákulisní vyjednavač a hledač kompromisů mezi osmadvaceti členy EU. Herman Van Rompuy v tomto ohledu nasadil laťku poměrně vysoko.

I když někteří polští komentátoři si myslí, že vládní Občanské platformě nová Tuskova funkce prospěje jako radikální posílení image, tak Tuskův odchod z domácí politiky stranu výrazně oslabí. Tusk totiž nepřipustil, aby ve straně rostli jeho potenciální nástupci, což je sice z hlediska mužské přirozenosti pochopitelné, ale politicky neprozíravé. Polsko totiž čeká velmi náročný politický rok v situaci, kdy opoziční konzervativní pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) vede v průzkumech nad Občanskou platformou o několik koňských délek. Tusk si zcela nepochybně ponechá v domácí polské politice velký neformální vliv, což může situaci ještě znepřehlednit.

Už 16. listopadu, dva týdny předtím, než se Tusk ujme nové funkce, se budou konat napjatě očekávané místní volby, v nichž se ukáže, jakou má doopravdy sílu opozice a jak slabá je největší vládní strana. V květnu příštího roku se pak mají konat volby prezidentské a na podzim volby parlamentní. A už řadu měsíců mezi Tuskovými věrnými panují zásadní obavy z toho, že PiS vyhraje a provede ve státních orgánech a firmách čistku, takže fungování polského státu je do velké míry paralyzováno – všichni se bojí dělat zásadní rozhodnutí. A teď to s nejistým vedením bude ještě horší.

Vláda bude muset s odchodem premiéra podat demisi. Premiérkou se nejspíš stane dosavadní předsedkyně dolní komory parlamentu Ewa Kopaczová, nebo dosavadní ministr obrany Tomasz Siemoniak. Vzroste důležitost vlivu prezidenta Bronislawa Komorowského a role vicepremiérky Elzbiety Beńkowské, která úspěšně řídí čerpání evropských fondů. Z ní by se mohla stát i nová polská eurokomisařka.

Polskou politiku tak čeká v podstatě rok před volbami zásadní restart a obvyklá míra nejistoty ohledně státních a vládních rozhodnutí radikálně vzroste.

Jakou Evropu si Tusk představuje? Z jeho předchozích vyjádření lze soudit, že solidární a co nejvíce sjednocenou vůči zahraničí. Tusk se ještě před pár lety pokoušel o nastavení nových vztahů s Ruskem. Tento pokus o sblížení s Putinovou Moskvou mu stále dokola pravice vyčítá. Nyní je jedním z rozhodných, ale nikoli radikálních protiruských hlasů na evropské scéně. Polsko je také tradičně více proamericky naladěné než většina západoevropských členských států EU. Skomírající euroatlantická vazba by se tak i díky Tuskovi mohla zásadně oživit.

Sám viděl, jak Polsko hospodářsky kvete díky volnému obchodu a přílivu unijních peněz, takže se od něj dá čekat důraz na menší regulaci ekonomiky. Na druhou stranu, polský stát si tradičně ponechával silnou roli ve vlastnictví strategických podniků, což by mohlo Tuska ovlivnit při debatách o roli „národních šampionů“ a jejich záchraně Bruselem, který nedávno povolil státní pomoc chřadnoucí polské letecké společnosti LOT.

Svoji politickou kariéru Tusk začínal jako silný liberál, ale ve svých názorech postupně „měknul“ s tím, jak se z něj stal zkušený předseda vlády, který jako první od roku 1989 vyhrál dvoje volby za sebou. Protivníci mu vyčítají, že víc než o obsah se stará o svoje image, kvůli čemuž omezil svůj původní reformní zápal na domácí půdě. Nedokázal například odolat silnému tlaku odborů při úvahách o restrukturalizaci prodělečných státních podniků, jako je největší těžařská uhelná firma v Evropě Kompania Weglowa. A nedokončil slibně rozběhnutou reformu důchodů, naopak prosadil zásadní změnu důchodového systému, která radikálně omezila vliv druhého pilíře – tedy povinného soukromého spoření – na budoucí příjmy Poláků.

V Evropě bude muset potlačit své ego a dojednávat více kompromisů. V Polsku měl zkušenost jen s tím, jak vyhovět často brutálnímu tlaku jednoho koaličního partnera – lidovců. Na unijní úrovni bude mít takových nepříjemných partnerů, s nimiž se ale bude muset dohodnout, mnohem víc.

Donald Tusk má za sebou nevídanou domácí politickou kariéru a bylo jen otázkou času a způsobu, jak se ji pokusí rozvinout v zahraničí. Vzhledem k jeho jazykovým schopnostem je jeho jmenování evropským prezidentem spíše překvapení a budí jisté rozpaky. Na druhé straně je to zásadní ocenění toho, co Polsko a s ním i ostatní postkomunističtí členové Evropské unie v uplynulém čtvrtstoletí dokázali.

Související