Mezi tři nejvíce sledované pozice v EU se řadí předseda Evropské komise, předseda Evropské rady a Vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Poslední dvě jmenované funkce vznikly spolu s Lisabonskou smlouvou, nejsou ještě zcela dokreslené a nově zvolené tváře budou mít na jejich podobu jistě vliv. Lze však volbu Tuska a Mogherini chápat jako nový směr? Je předseda Evropské komise Juncker opravdu tím demokraticky zvoleným vůdcem?
Jména jiná, směřování stejné
Střídání na čele Komise nejspíše nebude mít velký dopad na chod této instituce. Ač je Barroso některými označován za jednoho ze silných předsedů, měnová krize postavení Evropské komise velmi oslabila, a tak nelze čekat, že Lucemburčan Juncker nastolí zcela nový směr EU. Největší výzvy současnosti jsou spíše v zahraniční politice, kde má Komise malý význam.
Vliv v mezinárodní politice naopak má Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Současná šéfka unijní diplomacie Catherine Ashton však zůstala nevýraznou postavou, která sice objížděla celý svět, ale rozhodně se nestala symbolem a sjednotitelkou zahraniční politiky členských států. To stejné lze nejspíše čekat i od Federici Mogherini. Ač jsou někdy její malá zkušenost s vrcholnou politikou a nízký kontakt s unijními institucemi považovány za výhody, je tomu spíše naopak. Evropská politika založená na vysoké míře kompromisu vyžaduje znalost prostředí a velký politický um. Obě tyto vlastnosti se většinou dosahují pouze praxí, která Mogherini chybí. Lze tak předpokládat, že se stane další nevýraznou hlavou evropského diplomatického sboru.
Největší změna asi nastala při výměně Hermana Van Rompuye za Donalda Tuska. Po smířlivém „šedém úředníkovi“ vycvičeném belgickou velmi konsensuální politikou přišel výrazný sólista. Nicméně bude to opravdu znamenat změnu? Předseda Evropské rady je zjednodušeně řečeno mluvčí evropských premiérů. Jeho úkolem není být hybatelem, ale uhlazovat spory a vytvářet kompromisy. Úspěšný polský premiér tak nutně nemusí být schopným tvůrcem společného unijního řešení. Evropská rada proto může být dále tak trochu bezzubým tělesem, které má sice snahu nacházet řešení krizí, nicméně jak dokázala nedávná krize měnová, ve které mělo dominantní slovo tzv. duo Merkozy, silné státy a zejména pak Francie s Německem jsou těmi, kteří určují směr.
Evropský parlament – vítěz i poražený
Ač to možná není na první pohled zcela zřejmé, boj v rámci obsazování pozic nevedly jen členské státy, ale i unijní instituce. Byl to Evropský parlament, který si chtěl vydobýt v tomto „klání o nové posty“ co nejlepší pozici a posílit svůj vliv na úkor ostatních institucí a členských států. To se mu do jisté míry povedlo, ale je tu jedno velké ale. Parlament dokázal na předsedu Evropské komise prosadit Jeana Claude Junckera, a vnutit tak Evropské radě kandidáta vítězné Evropské lidové strany. Není to ovšem nic, co by nemohl dělat již dříve. Parlament schvaluje předsedu Komise počínaje rokem 1999. Teprve po 15 letech od svěření této pravomoci ji dokázal plně využít.
Nicméně to je jediný z tzv. top jobs, kde se Parlament dokázal alespoň nějak prosadit. V jeho rukou přitom leží také osud Federici Mogherini. Vzhledem k tomu, že jako Vysoká představitelka bude i místopředsedkyní Evropské komise, musí jí spolu s ostatními komisaři schválit i Evropský parlament. V tomto směru se ovšem již nijak neangažoval a členské státy měly ve výběru zcela volnou ruku. Jestli tak Evropský parlament po volbách vypadal jako velmi silné těleso, které bude vyvíjet velký kontrolní tlak na rozhodování v EU, velmi rychle tuto pozici opustil a vrátil se do starých kolejí.
Ondřej Mocek
Autor je analytik AMO
