Když se řekne korupce, tak si na prvním místě hned představíme nějakého politika, úředníka, lékaře, případně dopravního policistu. Rovněž v drtivé většině medializovaných kauz se jedná o úplatky v souvislosti s výkonem veřejné správy či oblastmi souvisejícími s veřejnými prostředky. A v obdobném duchu bývají interpretovány i pro Českou republiku nepříliš příznivě dopadající průzkumy veřejného mínění. O korupci v soukromé sféře se však kromě ryze odborných kruhů hovoří jen minimálně, spíše vůbec. Zkrátka jako by ani nebyla.

Zdání však klame. Existují samozřejmě i průzkumy veřejného mínění cílící výlučně do privátního sektoru, vždy ovšem nějak zapadnou. Většina z nich přitom končí ještě daleko hůře než ty mířící ryze na veřejné instituce. Za všechny možno uvést letošní Eurobarometr, který zjišťoval postoj Evropanů vůči korupci a jejímu vnímání. V něm jsme ze všech států Evropské unie skončili dokonce jako úplně nejhorší hned ve dvou ohledech týkajících se právě korupce v podnikatelském prostředí.

Jaká je tedy skutečná situace korupce v soukromém sektoru? Podle zmiňovaných průzkumů tristní, podle případů, které vyplavou na povrch, téměř ideální. Ony totiž téměř žádné případy na povrch ani nevyplavou. Přesto, že mnoho obchodních zástupců každodenně požaduje a přijme nějaký hodnotný „dárek“ za výběr zboží konkrétního výrobce, který jej za garantovaný odběr své produkce velmi rád nabídne a poskytne. Přesto, že pro mnoho uchazečů o zakázku je zcela běžné koupit exotický zájezd či platit pravidelnou „provizi“ klíčové osobě potenciálního zadavatele za to, že u něj vyhraje výběrové řízení na dlouhodobou dodávku svých služeb. Obdobně fungují i tzv. zalistovací poplatky za zboží v hypermarketech či subdodavatelské služby ve stavebnictví. Toto se děje bohužel denně a všude kolem nás.

Korupce je jen v privátní sféře ještě o poznání latentnější než v už tak velmi latentní sféře veřejné. Základní důvody jsou dva. Předně se policie v rámci své vyhledávací činnosti zcela logicky prioritně zaměřuje na veřejný prostor s důrazem na oblast přerozdělování veřejných prostředků. Pachatelé ze soukromého sektoru se v rámci řešených případů většinou „svezou“ spolu s pachateli v postavení úředníků, politiků či jiných zástupců sféry veřejné. Například tak, jak je tomu ve snad nejznámější kauze tohoto typu spojené s manipulací veřejných zakázek v rámci Středočeského kraje. Případně se může jednat o „vedlejší produkt“ policejní činnosti opět prioritně mířící do veřejného prostoru. Vyhledané korupční případy cílené čistě do podnikání téměř známy nejsou.

Druhým a podstatnějším důvodem je prakticky nulová četnost oznamovaných úplatkářských případů s ryze soukromým prvkem. Rozhodující je sama ochota či spíše neochota podnikatelského prostředí takové případy vůbec odhalovat, a když už jsou odhalené, je pak dále zákonně řešit v rámci trestního řízení. A to často navzdory interním protikorupčním pravidlům, vždy pak navzdory zákonné oznamovací povinnosti.

Důvodem „zametání“ těchto kauz je zejména utkvělá snaha neupozorňovat na sebe ve spojení s něčím negativním a nebýt v těchto souvislostech zbytečně propírán v médiích. A navíc si neznepřátelit obchodního partnera, případně i konkurenta. Když už se vedení společnosti o nějakém nekalém jednání dozví, snaží se prioritně s dotyčným i druhou stranou raději „nějak“ domluvit, trestní oznámení se nepodává téměř nikdy.

Nad důsledným vyšetřením a necháním průchodu spravedlnosti s doprovodnou adekvátní reakcí uvnitř společnosti tak, aby se obdobný případ v budoucnu neopakoval, vítězí krátkozraký motiv na zachování dobré firemní reputace za každou cenu. Opačný a jednoznačně správný přístup s jasným vzkazem veřejnosti, že právě moje společnost před problémy nestrká hlavu do písku, ale naopak s nekalostmi bojuje, se bohužel příliš nenosí. Situaci paradoxně zhoršilo i zavedení trestní odpovědnosti právnických osob od roku 2012. Za vyjmenované trestné činy spáchané při činnosti firmy, včetně všech korupčních, totiž hrozí kromě zaměstnance trestní stíhání i firmě, byť by na problém sama poukázala.

Odhalení pachatelé tak velmi často v tichosti odcházejí z firmy, kde zneužívali svého postavení k vybírání úplatků, namísto s trestem s tučným odstupným, vynikajícím personálním posudkem a mnohdy i vřelým doporučením. Mohou tak v branži vesele působit dál bez toho, aniž by se o jejich předchozím nezákonném jednání kdokoliv včetně budoucího zaměstnavatele dozvěděl. Tedy například dál beztrestně pokračovat v korupčním jednání na obdobné pozici v jiné firmě.

Zejména proto je tak u nás korupční případy s ryze soukromým prvkem možno spočítat maximálně na prstech jedné ruky. Příslušné instituce je neřeší, protože se o nich prostě nedozvědí. A kde není žalobce, není ani soudce. V tomto ohledu bych ale určitě věřil pohledu samotných podnikatelů, že korupce pro ně v rámci jejich každodenní činnosti představuje jeden z nejpalčivějších problémů. 

Související